2016
08.02

Scythe

Autor: Eric Alm, Kim “Torn” Bach (2003)

Časopis SCORE, momentálně nejprodávanější periodikum věnující se počítačovým a konzolovým hrám na našem trhu, pod taktovkou staronového šéfredaktora Jana “Bludra” Modráka vzkvétá. Snaha o změny zavedených redakčních schémat a osvěžující pestrý obsah, nové rubriky např. v podobě rozhovorů, retro sekce, tématických článků či třeba zajímavé rozbory zážitků z hraní v podání více redaktorů současně. Bludr, jeden ze zakladatelů české scény kolem Doomu, sice už není příliš aktivní v této oblasti, ale na Doom rozhodně nezapomněl a ani nezanevřel. Dokladem je předposlední číslo 268, jež nás doomery velice oblažilo svým obsahem.

Skvělá a podrobná recenze z pera samotného šéfredaktora zevrubně přiblížila singleplayerové zážitky z nového Doomu. Ale i fanoušci klasiky mohou být spokojeni. Preview na novou modifikaci Ancient Aliens přibližuje tento vizuálně dokonalý megawad a článek o nových levelech Johna Romera informuje o návratu Mistra k tvorbě map pro Doom. Pro mě byl ale hlavním trhákem čísla tématický článek Top 5 WADů pro Doom, který přináší výběr toho nejlepšího, co by správný hráč neměl minout. A autoři měli šťastnou ruku při své volbě. Nejenže doporučují osvědčené projekty jako Doom The Way id Did,  Plutonia 2 , ale hlavně – ryze český Zones of Fear – zatím poslední úspěšný megawad z české produkce. Povědomí mi rozšířila informace o logickém WADu Cyberdreams, který mě ovšem příliš neláká. Přemýšlení nad likvidací cyberdémonů beze zbraní, to pro mne asi nebude ten pravý šálek kávy.

A na prvním místě Top 5 žebříčku redakce Score se umístil megawad Scythe, nositel ceny Cacowards za rok 2005. Dobře je mi známý jak podle jména, tak podle pozitivních ohlasů v komunitě, ale prozatím jsem si čas k jeho otestování nenašel. Pamatuji si, že jsem kdysi letmo spouštěl prvních pár map z jeho následovníka. Až oslavná óda v textu článku mě donutila, stáhnout si instalační balíček a řádně se zabrat do hry. A opravdu jsem doporučení zkušených redaktorů nelitoval.

Autorem projektu je švédský doomer Eric Alm, který působil na scéně v prvním desetiletí 21. století. Kromě menších projektů, jako jsou série jednotlivých map Europe a menší epizody One Bloody Night a End Game, vstoupil Alm do moderských dějin svou špičkovou sérií megawadů Scythe. Po prvotině, jež je právě teď v našem badatelském hledáčku, dal světu plnohodnotné pokračování Scythe 2 a deset levelů třetího dílu s názvem Scythe X v podobě dvou epizod. Bohužel Eric se již tvorbě nových map nevěnuje, jak dokládá příspěvek ve fóru na DoomWorldu. Takže další pokračování světa Scythe je již jen zbožným přáním. Abych nezapomněl, tak na jedné z map se podílel ještě Kim “Torn” Bach.

Jakkoliv jsou story linky megawadů nepodstatné a většinou jsou servírovány čistě pro úplnost, Eric si pro nás základní příběhový podkres připravil. Doom marine opět řeší problém. Byla odhalena časová anomálie, díky níž se dostávají démoni do naší dimenze. Úkolem našeho hrdinného bojovníka je putovat po rozličných končinách naší Země a přilehlém mimozemském okolí, aby vyhledal zdroj, odkud se démoni do pozemského světa teleportují, a mutanty i démonický portál odkázal do patřičných mezí.

Díky příběhovému pozadí autor nebyl omezován pevnými designovými schématy, a tak nás čeká pestrá směs levelů, jež se odehrávají v různých prostředích. Navštívíme vojenské základny, městské aglomerace a laboratorní komplexy a samozřejmě nesmí chybět pekelné lokace, to vše promícháno do čerstvého koktejlu. Každý level je tak utvářen tématicky odlišně a nehrozí nuda a stereotyp. Megawad je rozdělen do třech epizod, a ačkoliv všechny mapy jdou bez přerušení za sebou, po završení deseti levelů tu další desítku začínáme jen s pistolí.

Level design je poměrně unikátní. Scythe nabízí kompaktní a menší lokace, většinou s poměrně malým počtem protivníků, většinou do stovky. Není divu, malý rozsah levelů ani neumožňuje, aby se mutantů vešlo do prostor mapy více. I tak jsou boje docela náročné a kličkování mezi nepřáteli stísněnými na malém prostoru vyžaduje zdatné manévrování. Obtížnost je vyladěna optimálně a férově v prvních dvou epizodách a akce odsýpá plynule, jako když nůž krájí máslo. Prakticky v každé úrovni najdeme berserk, který pomáhá ručně stručně zvládnout nápory slabších potvůrek. Malé a rychle završené levely dodávají hře na dynamice a rychlé a zábavné boje přikovají hráče k monitoru a ani nevnímáte, kolik vlastně map již máte za sebou.

Přibrzdění nastává až ve třetí části megawadu. Zde nastupuje peklo a znatelně přituhuje, což vede k určitému zpomalení – nikoliv zběsilosti akce, ale plynulosti hráčova průchodu – hlavně nezbytným opakováním problematických úseků při našem selhání. První levely zachovávají kompaktní charakter lokací, jsou sice zdánlivě otevřené, ale přitom plošně nepříliš velké. Ale s množstvím strategicky umístěných a mnohdy se náhle za zády spawnujících protivníků. S pistolí na začátku pekelné epizody to byl nářez vyžadujících mnoho restartů a reloadů.

A jako zpestření zavedeného stylu se zčista jasna zjeví level 26, který je naprosto brutálním, ale férovým slaughter festem. Démonický počet 666 potvor proti nám, raketomet a BFG se zapotí, ještě že v Doomu neexistuje přehřívání zbraní. Pro milovníky překvapení a pro fanoušky rychlého běhu je přichystána 28. mapa. Zběsilý speed run, kdy musíte co nejrychleji proběhnout levelem, jinak zhynete bídnou smrtí. Není to jednoduché a ani při nesčetných pokusech jsem regulérně mapu podle zadání neproběhl a musel jsem využít cheat.

Po lehkém odpočinku v předposlední úrovni nastane grandiózní finále. Čekal jsem masakr s Icon of Sin na pozadí, ale zmýlil jsem se a Eric Alm nám připravil “jenom” monstrózní a rozsáhlý level plný nepřátel. Absence závěrečného bossa je vykompenzována totálním masakrem. Bez cheatů jsem nezvládl, ale zdatný hráč určitě neskutečné přívaly mimozemské invaze zvládne. Pro běžného hráče nicméně je lepší raději redukovat obtížnost ve třetí epizodě na Hurt Me Plenty, což ostatně doporučuje i samotný autor. První dvě jsou na Ultra Violence perfektně vyladěné a myslím, že každý běžný doomer nebude mít vážnější problém.

Scythe nám nepřináší žádnou novou grafiku ani zásadní změny v hudbě, i když mnoho tracků je převzato z jiných zdrojů nebo obměněno. Rozhodující důraz je kladen na tradiční doomovskou hratelnost a rychlou akci, která je k dispozici v bohaté míře a na niž je Scythe hlavně zaměřen. Ten, kdo očekává déšť kulek a nikoliv pomalý průzkum a hledání secretů, bude spokojen.

Pánové redaktoři zvolili při výběru svého favorita v Top 5 žebříčku Doom WADů výborně a po vlastním dohrání potvrzuji jejich vytříbený vkus. Scythe je excelentním a zábavným megawadem, který je jistě povinností pro každého doomera jakožto klasický kousek, jenž tvoří jeden ze základních kamenů rozsáhlé mozaiky historie projektů pro Doom II. Doufám, že si postupně najdu čas i na vyzkoušení jeho dalších pokračování.

Instalace:

Scythe je projektem staršího data, takže funguje pod všemi dostupnými porty. Instalace je bezproblémová, pokud byste měli problémy, můžete se více dozvědět v našem článku o spouštění WAD souborů.

Odkazy:

Download

Scythe – balíček pro DoomBox

Scythe – idGames

Scythe – Doom Wiki

Scythe – Doomed: Doom WAD Reviews

Scythe – Cacowards 2005

Eric Alm´s Page of Doom