2019
06.26

Naše řada článků o komerčních hrách vytvořených na Doom enginu nám nabrala překvapivé obrátky. Zatímco v regulérním chronologickém pořadí by vás mělo čekat pojednání o Lost Episodes for Doom, na scéně došlo ke dvěma událostem, které poněkud zamíchaly časoprostorovým sledem našeho seriálu, donutily mě změnit tok času a pokračovat nikoliv minulostí, ale žhavou přítomností, prostřednictvím článků o dvou zbrusu nových hrách, které se aktuálně začaly komerčně prodávat.

První z nich je Hedon. Původně modifikace, s úplně novým příběhem, originálním konceptem a světem zasazeným do zvláštní podzemní fantasy říše, kterou musíte ochránit před invazí přisluhovačů temného kultu. Nejprve byla šířena zdarma jako stand alone hra na portálech ModDB a Itch.io a nakonec vyšla jako komerční edice na Steamu. Původní free verze již nebude aktualizována a poslouží jako demo. Hru mám zatím rozehranou a zdaleka ještě nejsem u konce, ale článku se dříve nebo později určitě dočkáte.

Ale tou největší peckou, s jejímž významem se další události na Doom scéně nedají příliš srovnávat, je projekt Sigil od Johna Romera. Již jsme o něm informovali v prosincové novince a nyní, s určitým zpožděním oproti plánovanému vydání, máte možnost novou a skoro oficiální pátou epizodu naplno hrát. Oficiální datum vydání je v materiálech u hry stanoveno na 1. května, ale uvolnění zdarma dostupné verze nastalo až 31. května. Sigil je ještě k dispozici v placené verzi spolu se soundtrackem a ta se začala prodávat 26. května. Já jsem po jeho dlouhém putování až z USA obdržel balíček s limitovanou sběratelskou kolekcí v podobě Standard Boxu, a tak nastal čas, uvolnit recenzi Sigilu. Použiji svou lehce upravenou verzi, která již vyšla na slovenských herních stránkách Somhrac.sk. Obohatil jsem ji hlavně o četnější obrazový doprovod.

Autor: John Romero (1. 5. 2019)

Hudba: Buckethead, Jimmy Paddock

Již klasická hra Doom dodnes zůstává základním kamenem historie 3D akčních her. V prosinci loňského roku hrdě oslavila své 25. výročí vydání. Při této významné příležitosti se jeden z původních tvůrců, známý designér John Romero, rozhodl oslavit toto kulaté jubileum vydáním svého nového megawadu pro první Doom. Světlo světa tak spatřil Sigil – neoficiální pátá epizoda Doomu. Podařilo se Johnu Romerovi navázat na svá zlatá léta herního designu, nebo Sigil zapadá do šedého průměru Romerových pozdějších tvůrčích počinů ?

Sigil je sice nazýván megawadem, ale rozhodně nejde o rozsáhlou porci nových map, jak vídáme u projektů pro Doom II. Jde pouze o novou, pátou epizodu, která se vám objeví po instalaci v menu původního Ultimate Doomu. Dostanete tedy devět zbrusu nových úrovní kampaně, a k tomu ještě devět arén pro multiplayer. Ty jsem ale neměl možnost  otestovat, jelikož jsem Sigil zatím nikde nezahlédl na serverech ZDaemonu. Takže v dnešní recenzi se zaměříme výhradně na mé dojmy z kampaně pro jednoho hráče, jak je tomu konec konců na našem blogu obvyklé.

Jak bývá u Johna Romera zvykem, své projekty mívá ve zvyku pojmout ve velkém stylu. A tak ačkoliv je nová epizoda zdarma, vydání okořenil pro fanoušky dvěma speciálními a striktně limitovanými edicemi se spoustou bonusů, které jste si mohli v prosinci předobjednat. Díky výrobním problémům padlo původně plánované únorové datum vydání a boxy se začaly expedovat zákazníkům až 22. května. Pokud chcete něco speciálního i nyní, máte možnost získat prémiovou placenou verzi Sigilu. Jde o digitální verzi a za přímo ďábelskou cenu 6.66 Euro získáte soundtrack od kytaristy Bucketheada, jenž vystupuje na koncertech s bílou maskou a kyblíkem z KFC na hlavě.

Pochlubím se obrázkem, jak vypadá obsah standardního boxu limitované edice. Kromě flash disku v podobě diskety najdete cédéčko s hudbou, dvě samolepky, propagační leták malíře Christophera Lovella a celý komplet je zabalen v krásné krabici s plastickým, přímo ďábelským motivem. Zkrátka krásný exemplář do sbírky, i když nejde o podstatně bohatší Beast Box.

Sigil je koncipován jako pocta originálu. Každý zkušený doomer si jistě pamatuje čtvrtou epizodu Thy Flesh Consumed, která se objevila v rozšířené edici Ultimate Doom. Přichystala hráčům notně obtížný a intenzivní herní zážitek. Sigil je jejím duchovním následovníkem a pátá epizoda navazuje přesně tam, kde ta čtvrtá skončila.

Po zabití Spidera Masterminda se zdálo, že Doom Marine se může vydat definitivně vyřešit nepěknou situaci na své rodné Zemi,  kde démonické síly rozpoutaly nepředstavitelný masakr. Avšak Baphomet (finální boss Icon of Sin ve druhém Doomu) narušil poslední teleport svým temným znamením, jehož síla vás přenese nikoliv na Modrou planetu, ale k dalekým břehům Pekla. Takže se musíte vypořádat s náloží hord démonických příšer a až poté se můžete stát spasitelem Země.  

Sigil rozhodně není pro každého. Neočekávejte moderní megawad s novými grafickými možnostmi nebo úpravami hratelnosti. Žádná nová grafika, monstra či 3D efekty, Romero si vystačil s tím, co mu nabízí původní Doom. Sigil je ryzí megawad ze staré školy a jestliže vás čtvrtá epizoda potrápila, pátá část je připravena natáhnout vás na mučidla a notně vás trýznit.

Po spuštění hry na vás vybafne stylové logo a pekelný obraz od výtvarníka Christophera Lovella. Naznačuje mnohé, zejména pekelné ladění celého megawadu. Atmosféra je dokonalá, dominují démonické scenérie, všudypřítomná temnota prosvěcovaná svitem svící a hlavně lávovými prasklinami a všude kolem jezera žhavé lávy s pentagramy. Samozřejmě najdete i klasické doomovské lokace, ale temnota převládá, což s sebou přináší horší orientaci, na což poukazují mnozí hráči. Mně se vizuální styl líbí a pokud se budete ve tmě ztrácet, postačí pohrát si s grafickým nastavením a budete spokojeni.

Tahákem placené verze Sigilu je soundtrack. Dlužno podotknout, že verze zdarma nabízí velice povedený hudební doprovod od Jimmyho Paddocka, jenž bohatě dostačuje a stává se důstojnou náhradou prémiového hudebního doprovodu. Jeho řízné midi skladby dodávají na chuti vybít všechno osazenstvo, co se v mapě nachází. Placená verze nabízí soundtrack od avantgardního kytaristy Bucketheada. Kytarové melodie, některé agresivní, jiné spíše melancholické a atmosférické, adekvátně doplňují děj na monitoru. Ale podle mého názoru ke hře lépe sedí Paddockovy skladby.

Jako zajímavost lze ještě uvést, že i naše země má v titulcích Sigilu zastoupení. Boris Klimeš, známý v komunitě jeko “dew”, jenž se jako spolupracovník a koordinátor podílel na několika známých projektech (např. Back to Saturn X ), se totiž aktivně účastnil na testování Sigilu. I když tedy nebyl aktivním vývojářem, jeho role při ladění a testech je také velmi důležitá.

Sigil je opravdu pekelným zážitkem, čemuž napomáhá i level design. Jednotlivé úrovně jsou kompaktní, většinou nevelké do plochy, ale Romerovi se podařilo do malých rozměrů lokací vtěsnat spoustu zajímavých architektonických prvků. Jednotlivé levely jsou dobře zapamatovatelné, ačkoliv grafické motivy jsou relativně podobné, každá úroveň se vám zaryje do paměti a pokud si je spustíte znovu, ihned víte, co vás čeká. Nově jsou řešeny východy z úrovní, na jejichž konci vás čekají dveře v podobě Baphometa.

Nebývalý důraz je kladen na spouštění aktivních míst pomocí střelby, což kvituji velmi pozitivně. Všude jsou roztroušeny podivné oči se zeleným pentagramem, do kterých se musíte trefit kulkou, jinak se nepohnete z místa. Již na samotném začátku první mapy se s tímto novým prvkem setkáváte, posléze si na něj rychle zvyknete a budete mít vždy oči na stopkách. Slouží rovněž k aktivaci secretů, kterých je v Sigilu požehnaně a hledají se relativně snadno. Mnohdy je naznačeno, že se nějaké tajemství poblíž nachází, což vás motivuje ke zkoumání a hledání. Tajné oblasti jsou velice důležité, jelikož skrývají potřebné power-upy, bonusy či zbraně.

Mapy přinášejí spoustu nástrah, a to nejen v podobě nepřátel. Prostředí je navrženo tak, aby na vás nepřátelé mohli pálit z různých palebných pozic, takže se mnohde poměrně obtížně skryjete. Čeká vás neustálé pobíhání po kyselině, opatrné průchody po úzkých římsách a cestičkách, plošinky v kyselině sjíždějí, takže si velice snadno poleptáte nohy. Ale rozhodující faktor, který přispívá k vyšší obtížnosti, jsou stísněné prostory, v nichž se obtížně manévruje a v kombinaci s rozvržením protivníků jde mnohdy o zhoubnou kombinaci.

Nepřátel Sigil nenabízí příliš mnoho. Většinou se jejich počet vejde do stovky. Ale Romero se s vámi nemazlí a přináší nám ty tužší hned od začátku. Všude se tak motají kakodémoni i pekelní baroni už od první úrovně, na pozadí s hojným počtem poletujících ztracených duší. I hoši s brokovnicí nám dokážou notně zatopit. A cyberdémoni se nevyskytují výhradně jako finální bossové, ale do určité míry se řadí k základním nepřátelům.  První tři se dají vyřadit pomocí teleportování přímo do jejich útrob, ale ti v šestém a devátém levelu se vám postaví přímo na férovku a jejich likvidace se jeví poměrně obtížná. Finální boss fight je tak v tomto kontextu poměrně snadný, navíc když cyberdémona ani spidera masterminda vlastně vůbec nemusíte zabíjet.

Obtížnost je tedy nastavena poměrně vysoko. Zejména na ultra violence. Ale je solidně zvládnutelná, pokud hrajete kampaň. Máte k dispozici více zbraní, takže protivníci se likvidují poměrně slušně. I když BFG najdete až v sedmé mapě. Střeliva je též relativně dost. Ale plýtvat municí rozhodně nedoporučuji. Hra s pistol startem je jiný šálek kávy a byla pro mě docela martyrium. Zde je opravdu důležité, najít co nejvíc tajemství a power-upů, abyste přežili. Protože munice se opravdu nedostává a musíte využít vše, co vám přijde pod ruku, včetně pistole. Berserk nebo motorová pila je vítaným společníkem. Nutno konstatovat, že na cyberdémony dostupná munice rozhodně nestačí. Ale tyto experimenty běžný hráč nebude zkoušet, a tak Sigil bude pro vás sice obtížná, ale zvládnutelná výzva.

Hra rozhodně není bez chyb. Mnozí se budou zlobit nad přílišnou temnotou některých oblastí, jiní budou spílat Romerovi za stísněné prostory s tuhými nepřáteli v až příliš intimním kontaktu s nebohým mariňákem. Ale to je Doom a takhle to John Romero určitě chtěl. Doom je o řádné výzvě a častém umírání. Nemusí se proti vám postavit stovky nepřátel jako v dnešních megawadech, abyste si stěžovali, že je hra pro vás těžká. Stačí pouhá sedmdesátka takticky a zákeřně rozestavěných nepřátel jako v Sigilu, a výzva je na světě. V současnosti už nejsou standardem oblasti s kyselinou, ze kterých se po nepatřičném pádu nemáte jak dostat. Ale v době prvního Doomu nešlo o nic neobvyklého. A rovněž soustavu drtičů ve třetí mapě si tvůrce mohl odpustit.

Já jsem si Sigil i přes jeho úskalí a specifika užil a určitě si jej zopakuji někdy znovu, třeba proto, abych objevil některé secrety, které mi unikly. Sigil je pro mě důstojnou poctou tradičnímu Doom designu. Devět nezapomenutelných úrovní ctí originál a zařadí se jistě do zlatého fondu designérské práce pro Doom. Je potěšitelné, že John Romero svůj designérský talent nezapomněl. Můžeme doufat, že se v podobném duchu někdy vrátí i k tvorbě pro Doom II. Dvouhlavňová brokovnice mi v Sigilu trošku chyběla.

Instalace:

Instalační balíček si stáhnete z oficiálních stránek firmy Romero Games, nebo pomocí níže uvedeného odkazu (free verze). Ke hře potřebujete vlastnit DOOM.WAD, který získáte z instalace originální hry. Sigil by měl fungovat pod většinou portů. Já jsem používal GZ Doom, ale pro klasický vzhled se doporučuje PrBoom Plus nebo Crispy Doom.

Ke spuštění Sigilu potřebujete soubor SIGIL.WAD, případně SIGIL_SHREDS.WAD s Bucketheadovým soundtrackem, vlastníte-li prémiovou verzi. SIGIL.WAD, případně oba WADy, v souborovém manažeru přenesete myší na spouštěcí soubor GZDOOM.EXE a spustí se vám hra, přičemž jako iWAD zvolíte v menu předkládaný Sigil. Sigil se objeví jako nová pátá epizoda.

V balíčku jsou zahrnuty ještě odlišné verze WADů s označením COMPACT. Tyto jsou určeny pro hru se starými porty, jako Chocolate Doom, Eternity nebo PrBoom a v tomto případě bude Sigil nahrazovat epizodu číslo 3.

John Romero doporučuje v GZ Doomu používat nastavení typické pro klasický Doom, tedy bez kompletního mouse looku, bez skoku či plížení. Pokud chcete zachovat moderní nastavení a máte problém s přílišnou temnotou, pak v menu Set video mode v položce Render mode nastavíte jinou hodnotu než DARK. Můžete také přepnout v menu Hardware acceleration hodnotu Doom Software Renderer. Klasické nastavení docílíte v menu Compatibility mode nastavením položky DOOM nebo DOOM (Strict). Toto menu může být v různých verzích GZ Doomu poněkud odlišné.

Odkazy:

Download (v. 1.21) – free verze

Sigil – oficiální stránky

Sigil – idGames

Sigil – Doom Wiki

Sigil – DoomWorld forum

John Romero – Twitter

Sigil – videorecenze (Icarus Liv3s)

Sigil – videorecenze (GmanLives)

Sigil – videorecenze (Chubzdoomer)

Sigil – videowalkthrough (pagb666)

6 comments so far

Add Your Comment
  1. Pěknej článek. První půlka Sigilu mi tolik kvalitní nepřišla, ale ta druhá už byla lepší. Na pořádné zhodnocení bych asi potřeboval opakované dohrání. Zmíněný PrBoom Plus kvituji. On to fakt je v mnoha ohledech staromilsky pojatý port. Prasata tě dole zraňují, přestože jsi nahoře. Míření do výšky nefunguje, řídí to automatické zaměřování. Lze hrát bez mířidla. V GZDoomu/Vavoomu se nic z toho neděje. V PrBoom Plus taky jde snadno přepínat do další mapy, k čemuž slouží klávesa PageDown.

  2. Dohrál jsem to 2x, hra byla uspokojivá i pod GZ Doomem, kde jsem si nastavil ty klasické parametry, takže i obrázky jsou více kostičkované než obvykle.
    Sigil neboří hranice inovacemi, ale poskytuje ten klasický zážitek z navazující páté epizody, čímž splnil svůj cíl.

  3. Škola toho hype kolem celého projektu. Spousta lidí očekávala pecku, byl to ale jen lehký nadprůměr.

  4. Sigil si určitě ten hype zasloužil. Vždyť kdy naposledy vyšlo něco v podstatě oficiálního od původního autora Doomu?
    A já Sigil beru jako velice kvalitní projekt. Záleží co od něj očekáváš. Novou grafiku, efekty, 3D prostředí a všechny ty moderní serepetičky, to určitě ne. Ale poctivý design jak za starých časů, o to Romerovi šlo. Kdyby chtěl, tak by tam jistě narval nové GZ Doom featurky, ale to určitě nebylo jeho cílem.

  5. Původní Doom feel mám hrozně rád a GZDoom serepetičky naopak moc nemusím. Teď mám rozehraný No End In Sight (na něj recenze na blogu není), a mám z toho lepší pocit, než ze Sigilu.

    Btw. NEIS doporučuju, fakt se mi líbí.

  6. No End In Sight má rád PavelU, dokonce mám dojem, že se o něm někde rozepisoval, akorát už nemůžu najít kde 🙂
    Já spíše preferuji Doom II, ale třeba NEIS někdy dám šanci 😉