Leebigh´s Doom Blog

Titulní obrázek

Autor: Gwyn Williams  (2004)

Jsou designéři, za nimiž stojí mnohé prověřené a kvalitní WADy. Pokud uvedeme autory jako jsou např. Justin Fisher, Paul Corfiatis nebo Scuba Steve, tak jen vyslovená jména těchto doomerů nám dávají jistotu, že jejich nové dílo bude mít grády a že se bude dobře hrát. Pokud si ale přečtete jméno Gwyn Williams, tak určitě vám, stejně tak jako mně, neřekne nic. V tomto případě musí dílo neznámého autora své kvality prokázat jinak – buď dobře provedenou propagací internetovými kanály a nebo musí jít o bombu, jejíž kvalita se pak šíří sama šeptandou mezi komunitou.

První level

Kyselinka bezpečně uzavřena

Již zmíněný Gwyn Williams je autorem megawadu Vile Flesh, kterému se dnes podíváme na zoubek. Tento megawad není zdaleka tak oslavovaný a kritikou opěvovaný jako třeba na našem blogu posuzované Kamasutra nebo Alien Vendetta. I na internetu lze o něm najít jen minimum informací, takže sekce s odkazy bude tentokrát poněkud chudší než obvykle. Williams se do doomovských análů zapsal pouze tímto jediným záznamem a toto jeho první rozsáhlé dílo je zřejmě bohužel i prací poslední, protože další mapy či levely se mi dohledat na síti nepodařilo. Autor se ještě věnoval tvorbě a produkci hudby, ale bohužel jeho osobní internetové stránky jsou již nefunkční, takže posoudit a poslechnout si jeho skladby bohužel nelze.

Vile Flesh je kompletním megawadem – poskytne nám tedy 32 nových a hlavně rozsáhlých levelů k zahrání, takže hrací doba je více než dostatečná. Pokud bych jej měl charakterizovat, tak bych Vile Flesh nazval takovým ošklivým káčátkem. Co tím chci říci? Na první pohled a nebo zahrání se nejedná o nic výjimečného. Ale jak začneme do hry pronikat, tak šedé a vypelichané peří chromého káčátka se mění, tak jako v pohádce, v nablýskané a bohaté peří silné dospělé labutě.

Fritování

Zanechme metafor a pojďme k věci. Vile Flesh nenabízí, jak je nyní častým zvykem, žádnou novou grafiku. Žádní noví nepřátelé, žádné nové textury. Nové mapy jsou poskládané pouze z těch grafických zdrojů, které nabízí původní Doom. Takže levely pokračují v odkazu, jenž nám zanechala originální hra a pokud chcete krystalicky čistou doomovskou hratelnost, tak právě Vile Flesh nám jí poskytne mírou vrchovatou. Novými grafickými prvky jsou pouze podařený titulní obrázek, stránka s kredity a nová nebeská tapeta.

Pavoučí secret level

Gwyn Williams obohatil své levely také novými hudebními skladbami, které dotvářejí atmosféru, ale ničím pozoruhodným hráče neupoutají a jako samostatný soundtrack k poslechu by zřejmě neobstály. V kontextu megawadu jsou ale funkční a nelze mít proti nim námitek, ba naopak je třeba autora pochválit, že se snažil dodat svým mapám na osobitosti a přinést ještě něco navíc z dalšího oboru své umělecké tvorby. Nemusíme tak poslouchat již nesčetněkrát slyšený soundtrack Bobbyho Prince.

Krása architektury

Je připojena i krátká storyline. Jak plynul čas, tak z mocného UAC impéria zbývá již jen poslední UAC základna přímo na Zemi a démoni přicházející mezihvězdnou branou přinášejí na Zemi esenci samotného pekla. A my, hrdinní mariňáci za monitory a klávesnicemi jsme povoláni k úklidu všeho nepořádku. Ze základny zbývají jen trosky a původní plány a mapy jsou již k ničemu, ale to nám nezabrání najít otevřenou bránu přinášející legie zatracených, kteří si chtějí z naší rodné planety udělat hřiště.

Z toho, co jsem zatím napsal o Vile Flesh, nic převratného o tomto megawadu nevyplývá. Ale zkušenosti léty protřelých hráčů nám vypovídají, jak také říká stará pranostika, že není všechno zlato, co se třpytí. Takže neváhejme a zapínejme ZDoom či jiný port a dejme se do hraní. Protože bombastická grafika a dokonalý zvuk nám o kvalitách hry toho mnoho neřeknou a rozhodující je hratelnost.

Temnota

A zde Vile Flesh exceluje. První mapa o kvalitách konverze zatím příliš nevypovídá. Průměrná úroveň zahalená do kovových odstínů zdí, mnohokrát viděný level design. Ale pokud vydržíme u monitoru, tak se kvalita map rapidně zlepšuje. Levely nejsou přehnaně obtížné co do počtu monster či různých léček a pastí. Jsou ale velice propracované v architektuře a promyšlené výstavbě map. Cesta k východu není přímočará, nýbrž větvená a vyžaduje často podrobné pátrání a hledání, což mám na mapách pro Doom rád. Časté jsou různé hrátky se spínači, což v mnohém upomíná na legendární Eternal Doom od TNT Teamu (jenž jako vliv je zmiňován i v informačním textu). Není výjimkou otevření východu až někde na druhém konci levelu. Naštěstí se otevřené stěny či dveře zobrazují na mapě, jinak by hledání postupu bylo trošku frustrující.

Megalomanské stavby

Stavba levelů si vystačí se stavebními prvky převzatými z původního Doomu, nevšiml jsem si, že by byly použity technologie specifické pro nové Doom porty. Barevně některé levely působí až psychedelickým dojmem použitou paletou textur, úrovně jsou celkem chudé na drobné detaily a různé “serepetičky”. Ale nevelká četnost detailů je vykompenzována mnohdy velikou, místy až megalomanskou rozlohou jednotlivých map, což obohacuje herní dobu.

Vnitřní prostory

Pokud se podíváme na tematické ladění jednotlivých levelů, tak první úrovně jsou laděny spíše technicky a odehrávají se v laboratořích a industriálních komplexech. Další blok levelů pak je pestřejší, mapy nabývají na rozloze a hádanek přibývá. Setkáme se s goticky laděnými stavbami, bohatší jsou i exteriéry.  A ve finále se objevují boje v městských zástavbách, často oplývajících výškovými převýšeními a skoky mezi budovami. Tyto finální levely byly aspoň pro mne ty nejlepší a bavil jsem se nejvíce. Toto nebývá příliš zvykem, většina autorů megawadů  poslední levely vystaví stereotypně v pekelném duchu a ty bývají často relativně nudné.

Měl bych výtku k osazování potvor do map, kdy se Gwyn Williams místy až nadměrně vyžívá v osazování neviditelných démonů do temných chodeb. I kulometčíci jsou mnohdy usídleni ve vysokých výklencích, kde jsou špatně zasažitelní. Používám mouse aiming, takže mi tento problém nevadil, ale kdo je zvyklý hrát Doom postaru, bez této moderní berličky, bude mít někdy velké problémy.  Z hlediska hratelnosti by možná mohlo být v mapách trochu více munice, někdy je jí třeba docela šetřit. Všiml jsem si ještě několika drobných grafických nedokonalostí, ale když si uvědomíme , že celý megawad stvořil jediný autor, tak mhouřím obě oči.

Místnost s bugem

Musím ještě upozornit na mapu číslo 20, kde se nachází bug (nebo designová chyba ?) znemožňující průchod úrovní. Jak vidíte na obrázku, v místnosti jsou dveře vlevo a vpravo vedoucí k výtahům. Pravé dveře jdou otevřít, ale z druhé strany již potřebujeme modrý klíč, abychom se dostali zpět, a v dané části levelu jej nenajdeme. Možná měly být pravé dveře hned  zablokovány, aby se hráč nevydal na falešnou cestu.  Takže abyste se nezasekli, dejte se vlevo.

Pokud si chcete přečíst můj finální verdikt, tak Vile Flesh je až na drobné mušky perfektním megawadem, který si ničím nezadá s profesionálními epizodami pro Doom. Pokud máte rádi klasické a propracované doomovské levely, nepostižené moderními trendy, je Vile Flesh konverzí přesně pro vás.

Boje ve městě

Instalace:

Vile Flesh funguje pod běžnými Doom porty, běžel mi spolehlivě pod ZDoomem i GZDoomem. Ke stažení níže je k dispozici instalační balíček upravený pro spuštění pod GZDoomem, postačí  jej pouze rozbalit do adresáře s GZDoomem a spustit soubor VILE.BAT. Pokud byste chtěli konverzi spouštět pod jiným portem, tak v jakémkoliv textovém editoru postačí zaměnit GZDOOM za název jiného portu (např. PRBOOM, ZDOOM). V odkazech je i odkaz na popis Legacy konverze Vile Flesh, ale nepodařilo se mi nikde najít link k downloadu.

Odkazy:

Credits

Download

Download (balíček pro Doombox)

Vile Flesh na Doomworldu

Vile Flesh – The Newstuff Chronicles č. 174

Vile Flesh Wads in Progress (Legacy version)

Vile Flesh – videowalkthrough (17 levelů)