2013
06.30

Recenze

Doom je bezesporu jednou z nejzásadnějších her v historii. A pokud vytkneme kategorii her akčních, tak se nebojím napsat, že je tou vůbec nejvýznamnější hrou v této skupině. Domnívám se, že pokud vyslovíme toto jméno při debatě mezi hráči, tak bez výjimky i ti nejmladší budou vědět, oč jde. A ti starší si určitě rozpomenou na příjemné zážitky strávené s Doomem, ať již o samotě, nebo po síti s kamarády …

Doom není kompaktní hrou, ale je rozdělen celkem na tři epizody akčních orgií, jak bylo v době vydání standardem. První epizoda byla volně k dispozici jako shareware a další dvě byly součástí komerční edice po zakoupení plné hry. Pozdější vydání, Ultimate Doom, obohatilo herní dobu ještě  o jednu epizodu navíc. Ale tato reedice bude předmětem dalšího článku našeho seriálu. Hra běžela pod tehdy standardním systémem MS-DOS, což v dnešní době působí určité problémy se spouštěním, zejména mladším či nezkušeným hráčům. Systémové nároky vyžadovaly počítač s procesorem 386, pamětí 4 MB a VGA grafickou kartou. Ve výhodě byli vlastníci silnějších strojů s procesorem 486. Těchto počítačů bylo v naší české kotlině poměrně málo, takže mnozí hráli s nízkými detaily (což hra umožňovala nastavit) nebo s malinkým herním oknem, díky čemuž bylo možné hrát hru plynuleji a ne jako slide show.

Každá část zahrnuje celkem po devíti levelech. Ovšem hráči, zejména ti, co nejsou zvyklí prozkoumávat každé zákoutí v úrovni, mohou docílit projítí pouze osmi levelů, aniž by něco podezřelého zaznamenali. V každé epizodě je totiž k nalezení tajný vchod do skryté úrovně, který nás do bonusového levelu přenese, a dá se poměrně snadno minout.

První epizoda, Knee-Deep in the Dead, navazuje na úvodní story a odehrává se na Phobosu bezprostředně po hrdinově vniknutí do UAC komplexu. Druhá část, Shores of Hell, je lokalizována na druhém Marsově měsíci, na Deimosu, který je dobyt a obsazen silami pekla. A třetí epizoda je pojmenovaná jako jedna z částí Dantovy Božské komedie – Inferno. Ta se odehrává přímo v samotném pekle.

V Doomu neočekávejte animované sekvence, dialogy, ani souvislý děj. Story je podáno pouze v manuálu a na konci každé epizody je pak krátké textové intermezzo. To hlavní, kvůli čemuž hru spouštíme, je bezesporu akce.

V době vzniku nebyla na trhu hra, která by přinesla zážitek z rychlé, tvrdé a brutální akce na pozadí atraktivního prostředí vesmírných základen. Jež by uspokojila jak fanatické akční hráče, tak i poněkud hloubavější pařany, kteří mají rádi hloubání a zkoumání prostředí. Doom těží z nových možností Carmackova enginu, umožňujících vybudování komplexů jednak s (tehdy) dechberoucí grafikou textur, prostředí a doplňků, druhak s promyšlenou architekturou budující realistické a složité úrovně. Plus hororová atmosféra, které je dosaženo kombinací střídající se intenzity osvětlení a dramatického soundtracku. Realita prostředí a forma hry – 3D akce – umožňuje hráči vtělit se a vžít se do pocitů hlavního hrdiny a prožívat realitu kulis Doomu naplno. Jistě všichni známe těkavé pohyby hráčů na židlích či křeslech, nevnímajících okolní reálný svět a uhýbajících před firebally impů.

Akčnímu zážitku napomáhá i dosud neviděný počet zbraní. Wolfenstein měl pistoli, samopal a kulomet. Doom má daleko větší arzenál. Od pistole, brokovnice, rotační kulomet přes bazooku, plasmovou pušku až po dvě takřka kultovní zbraně. Jednak BFG – Big Fucking Gun, která jedním mocným impulsem udělá z nepřátel v okolí fašírku. A hlavně motorová pila, symbol kontroverze a brutality Doomu.

Nezapomenutelným se stal také soubor nepřátel, kteří jsou hráčům předloženi. Vzniknuvší pravým modelováním jako v akčních filmech, stvořeni v ďábelských hlavách grafiků id Softu, tato squadra mutantů se stala pro protřelé hráče Doomu téměř novými kamarády. Každý z nich oplývá odlišnou silou a odolností, každá z příšer disponuje specifickými útoky a nutností používat odlišnou strategii k jejich likvidaci. Zombie vojáci tvoří většinou kulisu na pozadí, i když hoši s brokovnicí někdy řádně dokáží pocuchat hráčovu fazónu. Impové vyžadují již větší pozornost díky metajícím fireballům. Démoni familiárně zvaní prasata, slouží jako výborný materiál pro ostření motorové pily. A již silnější, ve výškách poletující rajče zvané kakodémon se dá efektivně střílet kulometem, nebo nablízko likvidovat motorovou pilou. Ztracené duše v podobě ohnivé lebky jsou ve větším počtu otravným oříškem díky tomu, že se dají ne zcela dobře trefit. A pekelný baron, ten se již nejlépe pacifikuje použitím těžších zbraní.

Credits

Credits

Samostatnou kapitolu bychom mohli napsat o bossech, jež potkáme na konci druhé a třetí epizody. Cyberdémon, mocné monstrum částečně upomínající robotického Minotaura, nesoucí naprosto likvidační rakety, které při přímém zásahu sráží hráčovo zdraví na nulu. A Spider Mastermind, obrovský mozek sedící na konzoli s osmi pavoučíma nohama a střílející šílenou kadencí ze svého kulometu. Pokud zůstaneme nekryti, naše brnění je projektily proděravěno jako řešeto.

Monstra nás nenapadají samostatně, ale mnohdy ve smíšených skupinách. Takže je nutno operativně střídat zbraně, uhýbat a strategicky myslet. Obtížnost Doomu je nicméně dobře vyvážená. V dobách, kdy se poprvé dostal na počítače, většina hráčů používala pouze klávesnici a i přes tento handicap oproti kombinaci s myší se Doom dal relativně slušně s častými savy uhrát. Zranění hojíme lékárničkami různě rozesetými po mapách, občas se dá najít power up v podobě větší nálože zdraví, nebo částečné neviditelnosti umožňující uniknout nepřátelským zrakům. Zajímavou vlastností enginu Doomu, která pokud vím, prakticky ve hrách od jiných firem nebyla použita, je možnost vzájemného napadání monster. Pokud se nepřátelé navzájem trefí, vznikají často, zejména při větších skrumážích enemáků, zajímavé přestřelky, což alespoň u mě značně přispívá k zábavnosti i realističnosti hry. Toto chování mnohdy přináší i strategickou výhodu, kdy AI úplně zapomíná na hráče a dá nám tak v boji chvilku oddechu pro úkryt či regeneraci.

Cyberdémon - boss č. 1

Cyberdémon - boss č. 1

Nástrahy v Doomu však nespočívají jen v mutantech, kteří osídlují jednotlivé levely. I samotná stavba map dá hráči zabrat. Je třeba získat orientaci v mnohdy složitě stavěných komplexech. Musíme řádně prozkoumat pokud možno všechny kouty, abychom našli obvykle tři klíče, potřebné k odblokování dveří nebo bariér k odhalení východu. Některé úrovně jsou větvené a umožňují dosáhnout exitu i bez prošmejdění celé mapy. Ale ponechat neprozkoumané oblasti je hříchem, jelikož se v nich mnohdy skrývají cenné nálezy typu zbraní či powerupů. Oproti Wolfensteinovi nás nečeká pouhé hledání cest a bloudění ve spleti chodeb. Na zpřístupňování jednotlivých částí levelu se hráč aktivně podílí. Mnohde jsou spínače k odblokování bariér a tím otvírající nové cesty, místy se objeví schodiště, spustí se most či průchod. Často je třeba využít i výškových rozdílů, které umožňují přeskočit na jinak nedostupná místa. Jindy se musíme neohroženě vrhnout do kanálu s kyselinou a najít tak skrytou komůrku nebo průchod. Naštěstí designéři byli féroví a pokud musíme vstoupit do žíraviny, obvykle se někde poblíž nachází ochranný oblek. Při šmejdění po chodbách se hráč může setkat i s nášlapnými čidly, která otvírají skryté dveře či stěnu, mnohdy ale jen dočasně. Občas se z otevřené komůrky vyhrne překvapení v podobě naštvaných potvor. Orientaci naštěstí napomáhá automapa, bez které si průchod Doomem nedovedu představit.

Spider Mastermind - boss č. 2

Spider Mastermind - boss č. 2

Doom by nebyl Doomem bez hojného počtu secretů. Pro mě jakožto pečlivého hráče bylo vždycky důležité najít co nejvíce z tajemství, jež autoři do map ukryli. Neobejdeme se bez “promačkávání” stěn, naštěstí většinou barevně či texturově odlišených. Je třeba pochopit strukturu levelu a s využitím mapy najít možnou cestu k oblasti, která je viditelná, ale nepřístupná. Poslouchat zvuky a všimnout si otevírajících se dvířek, odblokovaných přechodem přes čidlo. A najdeme i bariéry nebo spínače, které se otevřou, až když do nich vystřelíme. Statistiky na konci úrovně nemilosrdně odhalí naši procentuální úspěšnost a udají nám procento zabitých nepřátel, sebraných předmětů a powerupů a také procento nalezených tajemství. Ten, kdo chce mít všechno komplet, musí nahrát uloženou pozici, vyrazit do úrovně a znovu pilně hledat. Nebo využít návodů či průvodců, v době vydání zejména v tištěné podobě, neboť internet byl tehdy u nás v plenkách.

The End

The End

Hra jako celek je nesmírně citlivě vyvážena a všechny prvky – střílení, hledání a zkoumání na pozadí hororového prostředí vesmírných základen, se podařilo integrovat do kompaktního celku. Ve své době jsme hltali očima každý výjev z monitoru, a i dnes, v době, kdy přes svou nadčasovost je Doom zejména svým technickým a grafickým provedením již zastaralý, každý tolerantní hráč bez předsudků si může hru užít. A taky užije, protože neznám hráče, komu by se Doom vyloženě hrál špatně. A s použitím portů docílíme i grafického vylepšení a můžeme si užít modernějších standardů hraní, které v době vydání Doomu nebyly k dispozici.

Odkaz

Doom nelze chápat jenom jako pouhou hru. Doom totiž odstartoval fenomén popularity 3D akcí a tím pádem rozvoj herního průmyslu zejména po technologické stránce. I příběh, jakkoliv ve hře zanedbávaný, přinesl další odkazy do popkulturního světa v podobě navazujících děl – knih, komiksů, filmu nebo dokonce stolních her. Podívejme se proto ještě, jakou mánii hra nastartovala.

Úspěch Doomu, nejen u kritiků a hráčů, ale v neposlední řadě i kasovní, podnítil mnohé konkurenční firmy k vývoji dalších 3D akcí. A jelikož vesměs šlo o tzv. klony Doomu, vžil se pro ně název “doomovky”. Vesměs byly designovány v intencích Doomu a využívaly prvků, které byly u Doomu oblíbené. Šlo o tituly na jiné technologii (CyClonesCybermage: Darklight AwakeningRise of the TriadDark Forces) Doomu se vyrovnávající, či tituly na enginu starého Wolfensteina (Blake StonePlanet Strike, Body Count). A samozřejmě hry od spřízněných duší Raven Software – HereticHexen a další, o kterých bude někdy příště řeč. I id Software se nedalo zahanbit a svět Doomu pokračoval v podobě druhého dílu Doom II. Až po řadě let přišel na svět třetí díl – Doom 3, následovaný datadiskem Resurrection of Evil.

 Doom - FPS scéna

Doom film - FPS scéna

Jak bývá u úspěšných značek velice časté, objevily se i díla odlišného charakteru, rozvíjející či doplňující příběh. A samozřejmě sypající peníze do kasiček vlastníků licence. Můžeme tak shlédnout film Doom, podle některých brakové kvality, i když mně se docela líbí. Ten však vychází spíše z třetího dílu Doomu.

I autoři papírové literatury přispěchali se svou troškou do mlýna, a tak se můžeme setkat s tetralogií paperbacků Doom. Přečíst si můžeme tyto díly: Po kolena v mrtvýchPeklo na ZemiPekelné nebeKonec hry. Autoři – Dafydd ab HughBrad Linaweaver sice neaspirují na Nobelovu cenu za literaturu, ale knížky, zejména první a druhá, odpovídající reáliím her, se čtou velice dobře. Aktuálně jsou k dispozici za velice výhodnou cenu na Fantasy Shopu.

První díl knižní série

První díl knižní série

Čtenáři si mohli přečíst i komiks v produkci firmy Marvel, bohužel však toto dílko nebylo příliš dobře přijato. Je nyní k přečtení online na DoomWorldu.

A i ti, kdo si rádi hrají i bez počítače, tak se mohou společně pustit do výpravné stolní hry, také však dějem i provedením zapadající až někam do 3. dílu Doomu.

Dalším pro historii důležitým odkazem Doomu je tvorba nových úrovní a konverzí komunitou. Engine byl přívětivý pro modifikování, a tak není divu, že mnozí amatérští tvůrci nelenili a začali publikovat nové levely jako na běžícím pásu. Hráči si tak hratelnost mohli prodloužit a tvorba add-onů se pro některé firmy stala lukrativním byznysem – jmenujme například firmu Wizard Works.

Masakr v Columbine

Masakr v Columbine

Kromě nadšených ovací Doom vzbudil i určité kontroverze. Jde o hru násilnou, ve které se krví nešetřilo. I když byla stvořená ze spritů a do reality dnešních her má daleko, vzbudily násilné scény a satanská tématika odpor mnohých akvitistů. V době vydání byly ratingové systémy teprve v plenkách, takže hru hráli mnozí hráči, kterým by se rozhodně do rukou dostat neměla. Další negativní reklamou pro Doom byl masakr v Columbine, kde dva středoškoláci  zavraždili v záchvatu amoku 12 studentů. Bohužel, i když to s celým masakrem nemělo nic společného, jeden z vrahů, Eric Harris, byl tvůrcem nových levelů pro Doom. Tím byl Doom u mnohých vnímán jako bezprostřední příčina narušeného Harrisova chování. Souvislost mezi počítačovými hrami a podobnými tragickými událostmi se nikdy neprokázala, i když si na nich různé pseudomoralistické organizace dodnes přihřívají svou polívčičku. Ale i tak si Doom nesl s sebou tuto negativní nálepku a je dodnes symbolem pro násilnou hru. Dle dnešního evropského ratingového systému PEGI je Doom vhodný pro osoby od 16 let.

Kde získat

Doom Collector´s Edition

Doom Collector´s Edition

I když Doom bude letos slavit 20. narozeniny, stále se dá legálně zakoupit. Pokud preferujete cestu elektronické distribuce,  tak první díl je k dostání na Steamu v podobě Ultimate Doom verze. Tato verze je plně funkční (díky emulátoru DosBoxu), ovšem grafické rozlišení je nastaveno na původní rozlišení originálního Doomu, takže na moderních monitorech vypadá grafika přímo hrozně. Vloni vyšla kolekce Doom 3: BFG Edition, zahrnující krom vylepšené verze Doom 3 i Ultimate Doom a Doom II. K dostání je nyní v běžné obchodní síti i na Steamu. Doom je v této edici graficky vylepšen, i ovládání je přizpůsobeno dnešním zvyklostem. Pro ty, kdo by chtěli získat původní verze, nezbývá než zkusit aukční servery, např. eBay, kde bývá relativně dostupná kompilace Doom Collector´s Edition. Ale dají se najít i původní, krásně balené krabicové verze Doomu.

Jak spustit

Steam verzi a Doom 3: BFG Edition, což je také steamovka, nainstalujeme jednoduše pomocí Steam klienta. Pokud chceme instalovat dosovskou verzi Doomu, musíme použít DosBox. Další variantou je použití launcheru z Final Doomu, ovšem pod ním údajně nefunguje původní DOOM.WAD z klasické verze Doomu. Postupy jsou popsány v našem článku Jak spouštět WAD soubory.

Nejvýhodnější a pro moderní počítače a operační systémy asi nejlepší řešení je použití portů. Je jich docela dost, jejich seznam je podaný také ve zmiňovaném článku a nabízejí komfortní fungování pod moderními Windowsy, bohaté možnosti konfigurace, lepší grafický vzhled.

Pokud chcete docílit nejvěrnější zobrazení původního Doomu, doporučil bych PrBoom, resp. jeho nadstavbu PrBoom Plus. Fanoušci modernějšího grafického zpracování sáhnou po portech RisenDoomsdayVavoom či  Edge. Nejpoužívanějšími porty současnosti jsou zřejmě GZ Doom, který já osobně preferuji, nabízející širokou konfigurovatelnost a volbu grafického vzhledu, přičemž podporuje moderní 3D efekty. A navíc je stále podporován a ve vývoji.  ZDoom respektuje klasický vzhled Doomu. Dalším hojně používaným portem je Zandronum (dříve Skulltag), cílený hlavně na multiplayer.

První část článku naleznete zde

Doufám, že jsem vás informacemi příliš nezahltil. Téma se nakonec docela rozrostlo a doufám, že jste v něm našli aspoň trochu užitečných informací. Pokud máte náměty, jakým způsobem by se seriál o komerčních hrách měl rozvíjet, dejte vědět v komentářích.