Leebigh´s Doom Blog

Komiks Doom představuje polozapomenutý artefakt, doplňující bohatou herní historii klasického Doomu. Rozhodně se nejedná o nikterak převratné dílko, a tak není divu, že upadlo v zapomnění a o pokračování příběhu se žádný další autor nepokusil. Seznámení s šestnácti stránkovým sešitem jste mohli najít před více než šesti lety v podobě videorecenze od Ondry Krále, komiksového novináře. Ten svou kariéru recenzenta pověsil na hřebík, a tak z internetu zmizela i jeho citovaná recenze. Článek ponechávám v původní, i když aktuálně nekompletní podobě, ale dnes pro vás máme dokonalou náhradu.

Můj syn Daniel pro vás připravil u příležitosti svých narozenin čerstvou recenzi tohoto literárního skvostu. Dan není žádné ořezávátko a recenzím na komiksy, hry i knihy se věnuje poměrně dlouho, a to i na etablovaných webech (Comics-Blog, Somhrac.sk, již neaktualizovaný magazín Howard, Horor-Web, Gaming Professors), Jeho snem bylo přispět i na můj blog, ale jelikož Doom není jeho prioritou, trvalo poměrně dlouho, než si našel téma, které by zapadalo do koncepce stránek. Konečně mu mohu právě teď přinést narozeninový dárek a doufám, že se vám článek bude líbit. Jen berte na vědomí, že Danova recenze komiksového Doomguye rozhodně nešetří.

Scénář: Steve Behling, Michael Stewart

Kresba: Tom Grindberg

Autor recenze: Daniel Palička

Značka Doom dodnes patří k ikonám akčního žánru. Zběsilá střílečka, za jejímž zrodem stálo studio id Software v čele s legendárním americkým vývojářem Johnem Romerem, v době svého vydání oslnila nejen svižnou hratelností, ale také hravým designem jednotlivých úrovní, pěkným grafickým hávem a bohatým ansámblem zlovolných monster, na která fanoušci dodnes rádi vzpomínají. Jde zcela zaslouženě o kult, jenž má své příznivce po celém světě. V 90. letech se brutální herní řežba dočkala doprovodného komiksového speciálu, příhodně pojmenovaného “Doom #1”, který napsali scenáristé Steve “Body Bad” Behling a Michael “Splatter” Stewart. Stojí za váš čas, nebo byste se mu měli vyhnout obloukem?

Kratičký šestnácti stránkový sešit, původně vydaný roku 1996, nepřináší žádnou kdovíjak originální zápletku. Jde o pouhý sled různých sekvencí plných grafického násilí, jež jsou na jednu stranu dynamické a efektní, na druhou stranu působí dosti prázdným dojmem. Vizuální stránka, o kterou se postaral kreslíř Tom “Gallows” Grindberg, je typickým odrazem druhé poloviny devadesátek. Protagonisté (v tomto případě Mariňák z Doomu) a nepřátelé (příšery, které se objeví v příběhu) mají signifikantní, do očí bijící designy, přičemž z každičké stránky na vás křičí pestrobarevné panely, což objektivně nemusí sednout všem čtenářům. Osobně jsem na typicky devadesátkový vizuál zvyklý (ostatně sám s ním mám zkušenosti z mnoha superhrdinských a nezávislých autorských sérií), takže mi kresba příliš nevadila. Mnohem větší výhrady jsem měl k dějové složce.

Scénář není žádná sláva. Někdo by mohl zcela oprávněně namítat, že od přímočarého, akčně napěchovaného komiksu přece nemám čekat nic světoborného, vždyť jde jen o nenáročnou četbu, kde nehraje prim charakterová hloubka či myšlenka s hlubším přesahem. Ano, připomínka je zcela na místě. Nicméně i přesto si troufám tvrdit, že tvůrci by měli aspoň trošku vnést nějakou snahu do práce s dialogy, a zároveň by měli mít zcela jasno, jaký typ příběhu chtějí vyprávět a jakým směrem se budou při psaní ubírat. Podle mého názoru ovšem nikdo z tvůrčího dua nad výsledným produktem nijak zvlášť nepřemýšlel, a tak vznikla totální překombinovaná slátanina.

Celý sešit na mě působí dojmem, jako by pejsek s kočičkou vařili dort. Steve Behling a Michael Stewart se snaží čtenáře šokovat co možná nejšílenějšími momenty. Jednou se objeví masivní svalnatý démon, kterého hrdina snadno přemůže, podruhé přijde motorovka, jindy horda naštvaných příšer… a tak bych mohl ještě pokračovat. Šílenější okamžik střídá druhý, což na papíře může znít skvěle, ale opak je pravdou a výsledný efekt se spíš míjí účinkem. Ztřeštěné scény působí spíš trapně než uvěřitelně. To ovšem není to nejhorší!

Největším kamenem úrazu je pro mě ústřední protagonista, který byl napsán naprosto příšerně. Vnitřní myšlenky, jež jsou čtenáři zprostředkovány prostřednictvím monologů zobrazených v různobarevných hranatých čtverečcích, jsou opravdu hrozné. Jednak nejsou nijak přínosné pro děj, jednak by se dle mého názoru mohly kompletně vypustit, jelikož jde jen o prázdná a nicneříkající hesla. A dialogy? Ty ani nestojí za řeč. Takhle tupé, rádoby drsňácké hlášky by člověk marně pohledal. Nejenom, že vám Mariňák musí jednu konkrétní informaci opakovat neustále dokola (jak by nejraději všechny zabil, že ho zbraně dělají silnějším apod.), ale také musí naprosto všechno kolem sebe komentovat. Autoři tím dokázali dvě věci – ukázali svoji scenáristickou inkompetenci, protože neumějí pracovat s elementární vypravěčskou metodou “show don’t tell” (tj. technika, kdy situace v scénáři jsou čtenáři přímo prezentovány pomocí činů a jednání postav, než prostřednictvím vzájemných dialogů a konverzací), a zároveň Mariňáka ochudili o jeho nejlepší vlastnost, tedy mlčenlivost, která mu dodávala na krutosti, nemilosrdnosti a chladnokrevnosti. Díky různým stupidním hláškám Mariňák působí jen jako trapný hláškující panáček, což je spíš na škodu. Jistě, bez dialogových bublin by se pravděpodobně scénář vyprávěl o poznání hůř, avšak příběh by tak získal na originalitě. A co víc, mnoho ostřílených tvůrců již několikrát dokázalo, že lze napsat kvalitní zápletku kompletně beze slov (průkopník Larry Hama by mohl povídat).

A nesmím zapomenout ještě na jednu věc. Dojde řada i na poselství pro budoucí generace. Podle Mariňáka bychom měli najít způsob, jak zlikvidovat radiaci, abychom úspěšně ochránili životní prostředí. Další nešvar devadesátých let v celé své kráse, který nesměl chybět. Tvůrci si ho mohli odpustit…

Nuda, šeď a čtenářská mizérie. Tak by se daly shrnout kvality sešitu Doom #1 (1996), který je bohužel marným pokusem o převedení doomovské estetiky do komiksové podoby. Scenáristé selhali na plné čáře a naservírovali hloupoučké dílo, které s odstupem času nemá žádnou přidanou hodnotu. Komiks nefunguje ani jako solidní akční výplach, ani jako adaptace dnes již ikonické střílečky z pohledu první osoby. Doom #1 (1996), totální úlet a čistý bizár, zcela oprávněně upadl v zapomnění. Řadím jej do kvalitativního dna komiksových adaptací věhlasných herních sérií a domnívám se, že pokud si jej nepřečtete, o nic nepřijdete.

Komiks Doom #1 (1996) je k dispozici online na webu DoomWorld.