Leebigh´s Doom Blog

Autor: Logan MTM (2009)

Titulní obrázek

Soundtrack: Marc Pullen & Slayer

Často přemýšlím, jak by vypadal třetí díl Doomu, pokud by nebyla tak dlouhá časová odmlka mezi druhým a třetím dílem. Doom II spatřil světlo světa v roce 1994 a Doom III se vyklubal z vývojářského lůna až po deseti letech, tedy roku 2004. Po vydání Doomu II totiž id Software pustili doomovskou sérii k vodě a přešli na tvorbu série Quake. Final Doom, i když se tak tváří, podle mého názoru nelze vnímat jako oficiální pokračování, protože se na něm nepodílela squadra id Softu, ale externí teamy id Softem najatých moderů. Doom III i jeho datadisk, jakkoliv jde bezesporu o vynikající hry, ztratily bohužel atmosféru a hratelnost původních Doomů.

Odpověď na mé myšlenky přinesla modifikace, nebo spíše úplně nová hra, Legacy of Suffering. Stvořena Loganem MTM z komunity kolem brazilského serveru BR Doom, přinesla svěží vítr a nové prvky do doomovských modifikací a zaslouženě nese ocenění Cacowards za rok 2009. To co je na ní nejpozoruhodnější a mohlo by zaujmout i mladší hráče odkojené novějšími 3D akcemi, je kombinace klasické hratelnosti, tak jak ji známe z originálních her, nových prvků typických pro moderní 3D akce, a v neposlední také hutné sci-fi hororové atmosféry, kterou se vyznačuje Doom III.

Legacy of Suffering se neodehrává na Marsu, ale na věrné oběžnici Země, na Měsíci. Zdroje surovin na Zemi jsou již vyčerpány, Země je v krizi a megakorporace UAC slibuje záchranu v podobě vodíku jako nového energetického zdroje získaného těžbou ve vesmíru. Dobývání nerostného bohatství se přesunulo nejprve na Měsíc a posléze na Mars, kde UAC kromě těžby provádí i podivné experimenty, které by mohly navždy změnit život, tak jak jej nyní známe. Měsíční stanice postupem času zastarala a zůstává tak pouze vojenským střediskem sloužícím k výcviku a vývoji zbraní a vojenských technologií. Hlavním hrdinou hry je John Logan, jeden ze čtyř supervojáků, pracující jako instruktor vojenského výcviku. Sužován nočními můrami a halucinacemi, které ho vyřadily ze služby, je beze zbraně umístěn za zdi nemocniční cely. A jeho halucinace se stávají skutečnými, nářek o pomoc zní reálně a zvuky jsou jako z pravé války. A navíc má Logan pocit, že něco v jeho mysli ví přesně, co se stane a navíc má divný pocit, jakoby se toho všeho již zúčastnil.

Hráč v podobě supervojáka Logana prožívá naživo svou noční můru a ocitá se v temné kosmické základně po okraj zaplněné mutanty. Zmocní se brokovnice a postupně se probíjí zamčenými dveřmi, aktivuje elektronické systémy báze, plíží se šachtami transportního systému a ve finále si zpřístupňuje teleport vedoucí zpět na Zemi. Celá hra je rozdělena do celkem deseti levelů, z nichž devět se odehrává v prostoru měsíční základny a bonusový, řádně pekelný level, se odehrává na Zemi.

Atmosféra je jedním slovem dokonalá. Klasický Doom, ač je laděn také hororově, svou komiksovou grafikou v současné době strach či obavy vyvolat nedokáže. Legacy of Suffering však působí příjemné mysteriózní mrazení a napětí, které mám rád u dobrých hororových filmů. Nepřátelé se na nás zpravidla nevrhají od počátku levelu. Procházíme temnými koridory a posloucháme jen ambientní zvuky. Tu skřípění kovové podlahy, tu industriální hukot, jinde zase slyšíme za stěnami řev zatím jen tušených nepřátel. Vyděsí nás i zlověstný přízrak ženy, trochu podobné Almě ze série F.E.A.R.. Znamením zla je rudý symbol pentagramu. V tu chvíli jde do tuhého a začnou se za zvuku metalového nářezu objevovat nepřátelé. Někdy jsme uzavřeni pentagramem v místnosti společně s šikem mutantů. Jindy zase pentagramy jenom probleskují a příšery se zjevují postupně. V obou případech situace vyvrcholí ve zběsilý akční nářez, kde se hra vrací k principům klasického Doomu. Systém zhmotňování nepřátel je velice podobný polské akci Painkiller, ovšem ta neklade zas až takový důraz na hororovou atmosféru.

Celá hra, ačkoliv je vybudovaná na starém Doom enginu, vyhlíží velice moderně. Hned po spuštění se objevují za hlasitého rockového soundtracku loga, která u áčkových her obvykle zobrazují firmy, jež na hře participovaly. Zde samozřejmě nevidíme názvy firem jako THQ, 2K Games či Activision, ale nám doomerům známé pojmy jako GZ Doom či Skulltag. Moderní design má i celé prostředí hry – intro k příběhu, menu, stavový panel hráče. O úkolech a průběhu hry nás informují vyskakující okna. Hra je občas prokládána příběhovými animacemi v enginu hry nebo ručně malovanými obrázky, stejně tak (podobně jako v Knee-Deep in ZDoom) se na monitorech zobrazují akce, které vyvoláme aktivací spínače nebo počítače. Z nových doomovek si Legacy of Suffering přibralo i samouzdravování, které se v hektických soubojích hodí. Všechny tyto prvky hru posunují trošku do jiné, modernější sféry.

Graficky hra přímo exceluje. Podobně jako Doom III se odehrává v interiérech. Prostředí je plně 3D, stavba úrovní sice není architektonicky příliš komplikovaná, ale co možná chybí ve spletitosti výstavby map, tak si autoři vynahrazují v texturách a dokonalém nasvícení. Celá hra je temná, laděná do šeda, stěny jsou kovové, místy probleskují blikající světla či přetržené elektrické kabely.  Mapy jsou plné drobných detailů, jako jsou krvavé nápisy na stěnách, chodby plné mrtvol, které se záhy v podobě zombií na hráče vrhnou, plakátky upomínající na zmizelé obyvatele základny, spleť drátů a vodičů ve zdech, pohybující se válce strojů, rezavé železné nosníky či displeje počítačů a monitorů. Prostě všechno je autentické a hráč se cítí, jakoby tam někde na Měsíci sám byl. Tomuto pocitu dopomáhá i e-mailová komunikace se základnou, která se objevuje mezi jednotlivými misemi při zobrazování statistiky.

Zvláštní kapitolou jsou zbraně, které byly kompletně přepracovány. Kromě pistole, klasické jednoranné a dvojranné brokovnice se nám do rukou lačných po střelbě dostanou kulomet, výkonná kombinace kulometu s raketometem, plazmová puška a BFG v jednom, a hlavně cannon shotgun, nejpozoruhodnější zbraň celé hry. V běžném módu umožňuje vypálit postupně čtyři střely, přičemž je pak nutno zbraň nabít. V sekundárním módu vypálí všechny čtyři rány najednou a bez problémů tak skolíme kakodémona nebo hell knighta. Zprvu je třeba si na tento silný kanón zvyknout, ale pokud se nám to podaří, tak zbraň již nedáme z ruky. Pokud hrajete Legacy of Suffering déle a po dohrání si spustíte běžný level Doomu, tak stále setrvačností mačkáte sekundární mód střelby, když držíte v rukou brokovnici. I motorová pila byla modifikována, má též sekundární mód, který spočívá v úderu pilou, který někdy dokáže démony rozpůlit vedví.

Modely nepřátel si nesou svůj základ v Doomu, některé byly ovšem podrobeny faceliftu. Zombíkům pěkně v tmavých koutech svítí oči, revenanti neházejí firebally, ale střílejí naváděné rakety, zaklínač chrlí svůj oheň trochu jinak. Cyberdémon se mi zdál poněkud slabší, než jsme zvyklí z původní hry, pavouci jsou menší a pálí plasmové výboje. Přibyl také nový model finálního bossa.

Zvuková stránka hry je rovněž na jedničku. Již jsem zmínil ambientní ruchy, skvělý je rovněž hudební podkres v akčních pasážích, který podle titulního obrázku má na svědomí Marc Pullen a také skupina Slayer. Perfektní zpracování mají i zvuky zbraní, zejména cannon shotgunu, kdy se při výstřelu málem třese celý monitor.

Grafické a zvukové pozlátko je sice hezké, ale o kvalitách hry nevypovídá. Starou známou pravdou je, že o kvalitě hry rozhoduje hratelnost. Musím říci, že ačkoliv systém hry není zcela originální, tak kombinace Doomu s Painkillerem má něco do sebe a velice dobře jsem se bavil. Jednotlivé levely jsou kompaktní a nepříliš rozsáhlé a průchod úrovněmi je relativně přímočarý. Samozřejmě na nás čekají překážky typu zablokovaných dveří, ale potřebné přístupové karty jsou k nalezení snadno a nečeká nás bloudění. Při prozkoumávání jednotlivých levelů většinou nastane mrazivé napětí a netrpělivé očekávání, co se stane. Někdy lze nápor nepřátel očekávat, například když vidíme hromadu mrtvých těl, ze kterých se stanou oživlí zombies, jindy se setkáváme s lekačkami, když se náhle vynoří nepřátelé tam, kde bychom to ani nečekali. Samotná akce pak je velice intenzivní, potvor k likvidaci je hodně a jejich eliminace vyžaduje mnohdy vysoký hráčský skill. Podstatné je to, že i když může být princip hry při stálém opakování relativně stereotypní, tak pasti a léčky na hráče nejsou stále stejné. Také délka hry je přesně akorát. Dokážu si představit, že pokud by hra ještě pokračovala dál, tak by se nápady autorů mohly objevovat znovu a hráč by se mohl začít nudit.

Za zmínku stojí ještě bonusový level, který se neodehrává v kosmu, ale na Zemi, prostředí je laděno do pekelných odstínů a ač designově mapa není komplikovaná, je docela těžká a z hlediska obtížnosti výzvou i pro zkušeného doomera.

Legacy of Suffering mohu všem doomerům vřele doporučit. Pokud se chcete trochu bát, nejste konzervativní a láká vás kombinace nových herních mechanismů a atmosféry původního Doomu a nevadí vám zařazení prvků moderních 3D akcí, je tato konverze přesně pro vás, Neváhejte a stahujte, nebudete litovat!

Instalace:

Celá konverze je distribuována ve formátu PK3, který se spouští zcela stejně jako běžné WAD soubory. Hra je kompatibilní s GZ Doomem a Skulltagem, testoval jsem oba programy a vše se spouští bez problémůnevo komplikací. Méně zkušení doomeři mohou využít návodu, který najdete zde.

Credits

Odkazy:

Download

Legacy of Suffering – oficiální stránky (archiv)

Legacy of Suffering na Doomworldu

Legacy of Suffering na Doom Wikia

Legacy of Suffering – Cacowards

Legacy of Suffering – recenze od Damneda

Legacy of Suffering – komentované videowalthrough