Pokud byste si chtěli zahrát některý z klasických Doomů, předpokládám, že absolutní většina našich čtenářů použije ke hře některý z portů. Já dávám přednost GZ Doomu, ale k dispozici je celá řada starších i novějších programů. Ono se není čemu divit. Hraní doposud prodávaných klasických verzí Doomu mělo do komfortu opravdu daleko. Doom je totiž kompatibilní s MS-DOS, případně s Windows 95, které moderním PC příliš nevoní, a tak si jej na PC nejlépe užijete právě s využitím portů.
Implementace modernějších technologických prvků v portech notně vylepšuje hratelnost a podporuje tvorbu modifikaci s funkcemi a vylepšeními, jež původní hra neumožňuje. O čemž se konec konců můžete přesvědčit na našem webu. Až 3. září se zablesklo na lepší časy a Bethesda po dlouhých letech konečně přinesla vylepšené verze Doomu, které se konečně dají slušně hrát, na Steam i další distribuční platformy. Pojďme si shrnout, jaké inovace nás v updatovaných verzích čekají.
Nevím, jak fungovaly Doomy na oficiálním Bethesda Store, ale na Steamu se jednalo v podstatě o původní DOS verze her obohacené emulátorem DOSBox, abyste je vůbec na moderním PC spustili. V podstatě minimální možnosti konfigurace, archaická rozlišení, která vám na monitoru utvoří festival kostiček. Takže tyto verze pro nás doomery sloužily jen jako legální zdroj iWADů pro porty. Jako jedinou modernizovanou verzi jsme měli doposud k dispozici pouze balíček Doom 3: BFG Edition, jenž kromě 3. dílu zahrnuje oba klasické Doomy. Rozebrali jsme ji v našem archivním článku.
Až nyní se původní Steam verze The Ultimate Doom a Doom II: Hell on Earth dočkaly vylepšení a obě hry si můžete zahrát přímo prostřednictvím Steamu bez toho, aniž abyste skřípali zuby nad technologickými nedostatky. A jak uvidíte později, při zakoupení obou her získáte v podstatě všechny klasické Doomy. V knihovně se vám tituly updatují automaticky, původní verze nemizí a při spuštění máte možnost volby, jestli chcete hrát původní neočesané verze nebo ty nové, vylepšené.
Cožpak o to, po stránce vizuálu nečekejte zázraky jako u portů. Zahrajete si klasickou, tzv. vanilla verzi Doomu, avšak můžete si upravit rozlišení podle parametrů vašeho monitoru. Dále nová verze nabízí dle vašeho přání nastavení snímkové frekvence, od 30 FPS až po neomezený počet snímků za sekundu. Nechybí i zaměřovač, který vám pomůže zpřesnit palbu, dokonce měnící barvu při zaměření protivníka.
Nyní již nemusíte permanentně tlačit na tlačítko SHIFT díky možnosti aktivace automatického běhu. Nechybí komfortní nastavení ovládání, včetně gamepadu. Podobně jako v portech přibyla oznámení o nalezení tajné oblasti, na obrazovce se vám v mapě zobrazuje počet secretů, předmětů i nepřátel. Automapa jinak zůstává stejná jako v originálním Doomu. Další novinkou je split screen multiplayer, ať už v kooperaci nebo tělo na tělo v deathmatchi. Co potěší mnohé doomery, je možnost zadávání cheatů prostřednictvím klávesnice. Takže oproti modernizované BFG edici je patrný další pokrok.
Ale tou nejzajímavější vymožeností je přidání podpory add-onů. S tím souvisí i obohacení herního obsahu u základních verzí The Ultimate Doom a Doom II. V druhém dílu jsou v hlavní nabídce zahrnuty Master Levels for Doom II. Jako modifikace se vám u obou her objeví kompletní Final Doom, tedy megawady Plutonia a TNT: Evilution. První Doom zahrnuje rovněž Sigil, polooficiální pátou epizodu od Johna Romera. A Doom II přidal do modifikací i původem konzolovou epizodu No Rest for the Living. Tyto tituly jsou k dispozici samostatně jako placené, takže pokud jste Doomy na Steamu doposud nevlastnili, nákupem jednoznačně ušetříte. S mody souvisí i podpora utility DeHackED, což umožňuje zařadit i modifikace využívající nové zbraně, měnící chování nepřátel apod.
Kromě výše uvedených komerčních titulů dostanete aktuálně v obou hrách megawady Back to Saturn X (Get Out of my Stations a Tower in the Fountain of Sparks a Double Impact. První Doom přidává navíc známou modifikaci No End In Sight a projekt Deathless od Jimmyho Paddocka. Doufejme, že se počet zařazených projektů bude rozšiřovat, ale už nyní máte k dispozici desítky hodin herního obsahu. Nejedná se tedy o možnost přidávání libovolných modifikací, v tomto směru se bez portů neobejdeme. Ale i tak je patrný pokrok a třeba se časem dočkáme dalších změn.
Bethesda za dlouho očekávané vylepšené verze Doomů zaslouží pochvalu. Konečně si staré dobré Doomy můžeme zahrát komfortně bez technických omezení. Já sice budu nadále dávat přednost portům, ale zejména pro hráče, kteří na Steamu Doom nevlastní, je nákup nových verzí velice výhodný. Pokud koupíte oba díly, získáte ultimátní kolekci všech oficiálních klasických titulů. Pro fanoušky Doom Eternal jsou jako bonus přidány nové skiny, ale to je opravdu zanedbatelné vylepšení.
Matthias alias enkeli33 je stále v rozpuku své tvůrčí činnosti a zůstává bezesporu nejaktivnějším designérem na české scéně tvořící projekty pro klasický Doom. Po ukončení prací na kompletním megawadu Czechbox se rozhodl opět věnovat hře svého srdce, a to fantasy akci HeXen. A výsledkem je zbrusu nový megawad Penumbra.
Matthias své dílko nazývá megawadem, ale Penumbra rozhodně není plnohodnotný projekt přetvářející celou hru. Obsahuje pouze osm úrovní, přičemž poslední tři z nich vznikly rozdělením jednoho obrovského levelu, jelikož engine nestrávil takovou rozsáhlou mapu. Projekt se tentokrát nese na vlně experimentů. První polovina je tradiční s typickou hexenovskou hratelností. Ale další dvě části se od typického HeXenu notně svým designem odlišují.
Pátá mapa jménem Void mi na první pohled připomněla stejnojmennou poslední epizodu hry AMID EVIL, která se odehrávala v imaginárních lokacích ve vzduchoprázdnu s avantgardním a strohým vizuálem. Možná právě zde našel tvůrce svou inspiraci. Celý level se totiž pohybujete po kostičkovaných cestičkách vznášejících se v prostoru. Poslední tři úrovně se pro změnu odehrávají ve vzduchu a prolétáváme rozsáhlými koridory a za letu bojujeme s nepřáteli.
Pokud se zaměříme na vizuál, tak Matthias se opět předvádí ve skvělé formě. Jednotlivé úrovně jsou vyšperkovány detaily, v mapách se střídají různá prostředí, která původní HeXen nabízí, lokace vypadají perfektně. Najdete různé chrámové komplexy, propracované budovy, středověké město, skalní kaňony, ledové jeskyně, prostě typické fantasy lokace v dokonalém provedení. Rovněž konec Penumbry s letovými pasážemi se nese v podobném vyšperkovaném stylu, jen místy s avantgardními tunely plnými křiklavých barev. Oproti tomu Void je graficky strohý, ale toto provedení bylo tvůrčím záměrem.
První epizoda se mi ze třech předkládaných částí hrála nejlépe. Je to určitě tím, že respektuje zásady hexenovské hratelnosti. Takže vás čeká vyvážená směs akce a průzkumu se špetkou luštění puzzlů. Jak jsem již uvedl, Matthias nabízí různě tematicky laděné oblasti, takže průzkum úrovní nenudí. Stejně tak jsou zařazeny rozličné designové elementy. Větší plochy, na nichž si to můžete s příšerami vyřídit na férovku, jinde zas stísněné prostory, kobky a kanalizační stoky, takže boj vyžaduje jinou taktiku. Jednotliví nepřátelé, jež HeXen nabízí, se průběžně střídají a ani jeden z nich výrazně nepřevažuje.
Boj je místy zpestřen zákeřnými pastičkami. Vezmete klíč či aktivujete důležitý objekt a naráz se ocitnete pod smrští protivníků a mnohdy se z této zákeřné vřavy zdraví nedostanete a následuje nahrávání pozice. Tato situace se opakuje několikrát. Nesmí chybět přeskoky po skaliskách, nebo po plošinkách v interiérech, což vyžaduje určitou trpělivost. Pokud jsou tyto úseky zkombinovány s nepřáteli, máte o zábavu postaráno.
Explorace jednotlivých úrovní je vcelku přehledná, na rozdíl od originálního Hexenu, jelikož Matthias přidal komentáře, co se aktivací spínače stalo. Takže většinou máte solidní přehled, kudy se vydat a co dělat. Jediným zádrhelem je přechod, či lépe řečeno přeskok, přes zdánlivě nepřekonatelnou propast na konci před bossem čtvrtého levelu, i když jste předtím aktivovali všechny potřebné spínače. Doporučuji kouknout na mapu, kde se vám zobrazí pevná zem, kudy zákeřný přechod překonáte.
Neobvykle jsou volena zobrazení secretů, jejichž počet se nezobrazuje v mapě, ale hra si je počítá sama odděleně. V podstatě jsem našel jenom jeden, a to povedený jukebox, v němž si můžete přehrávat zvuky, které v HeXenu můžete zaslechnout. Tento zábavný nápad se povedl dokonale.
Jakmile přejdete do druhé pomyslné části jménem Void, propracované fantasy lokace se mávnutím kouzelného proutku změní ve vizuálně spartánský experiment. Pohybujete se po plošinkách a cestičkách v prostoru, víceméně žádný průzkum se nekoná. Jen se teleporty postupně dostáváte do arén, v nichž hra řádně otestuje vaše bojové schopnosti. Máte všeho dost, jak munice, tak zdravíček a power-upů, první lokace jdou zvládnout bez problémů.
Na konec vám Void naservíruje souboje s hexenovskými bossy. Abyste se nenudili, tak dokonce dvakrát po sobě. Pokud znáte taktiku boje, nebudete mít problém, já jsem musel chvíli pátrat v paměti, jak na Heresiarcha a spotřeboval jsem skoro všechnu munici. Ale v druhém herním sezení jsem si vzpomněl a problémy už neměl.
Poslední tři úrovně jsou veliké překvapení a mám pocit, že jsem nic podobného v HeXenu prozatím neviděl. Původně měl Matthias představu o jedné veliké mapě, ale její rozměry nabobtnaly do takové velikosti, že je engine pohromadě nezvládl. Čeká vás totiž dlouhý let na létajících botách skrze rozsáhlé koridory, v nichž vám defiluje spousta nepřátel. Graficky je vše vyvedené do dokonalosti, i když určité průlety některými koridory jsou vedeny v podobně experimentálním duchu jako u Voidu.
Zde má podle mého názoru velkou nevýhodu Fighter bojující prvními dvěma zbraněmi nablízko, takže pro hru doporučuji zvolit některého z dalších dvou dostupných hrdinů. Já jsem si hru nejvíce užil na mága, jenž disponuje střelami hned ze začátku a většina slabšího odporu se dá zpacifikovat s pouhou základní zbraní s neomezenou manou.
Mapy jsou striktně lineární bez zbytečných odboček a postupně se vám představí defilé všech bossů zahrnutých v Hexenu. Vrcholem jsou čtyři Koraxové v jedné rozsáhlé hale. Úspěšné zvládnutí souboje vás odmění poděkováním a koncem Penumbry.
S Voidem a létajícími misemi mám trochu problém. Cožpak o to, idea je velice zajímavá a kreativní, ale není to zkrátka HeXen jaký mám rád, jenž Matthias předvádí v prvním bloku map. Tedy pomalejší akce a průzkum s luštěním puzzlů. Ačkoliv je zpracování i hra zábavná, prostě to pro mě není HeXen. Samozřejmě další hráči s mým pohledem nemusí souhlasit. Ale za zajímavý experiment a snahu o oživení hratelnosti určitě Matthias zaslouží pochvalu.
Penumbra je dalším profesionálně zpracovaným Matthiasovým projektem a prokazuje jeho neutuchající tvůrčí talent. Budu se těšit, s čím přijde příště.
Instalace:
Ke hře potřebujete vlastnit HEXEN.WAD z originální hry. Mapa funguje se standardními porty, pod GZ Doomem mi běžela naprosto bez problémů. Rozbalíte si instalační balíček a soubor PENUMBRA.WAD si zkopírujete do adresáře s vaším oblíbeným portem. Hru spustíme přetažením WADu na spouštěcí soubor portu. Při potížích můžete konzultovat náš článek o spouštění WAD souborů.
Česká verze tradiční společné akce serveru DoomWorld pokračuje úspěšně už třetí měsíc, aktivita českých doomeřů nepolevuje a pravidelně komentují svou hru na Anorakově blogu. Tentokrát byl pro letošní měsíc vybrán megawad 1000 Line Community Project.
Jeho neobvyklý název vyjadřuje zároveň i designový limit, kterému byli autoři při tvorbě omezeni. Vytvořené úrovně totiž nesmí přesáhnout počet 1000 linek. Pro laika v designu map, jako jsem já, jsou linky španělskou vesnicí, ale naštěstí záhadu přiblížil Matthias přímo na stránce akce. Ačkoliv Doom působí plně trojrozměrným dojmem, jde v podstatě jen o povedenou iluzi. Engine tvoří prostředí pomocí linek: v ose X a Y a výška je daná pomocí osy Z. Takže vše, co v Doomu vidíme, jsou linky a jejich počet je právě limitován.
Cílem vývojářů tedy bylo, aby jejich megawad byl přímo kompatibilní původnímu Doomu II. Od projektu jsem tak očekával hlavně věrnost původní hře a spíše strohé prostředí, jelikož se díky omezení designéři nemohli vyřádit v piplání a šperkování map architektonickými detaily a doplňky. Tvůrčí princip byl splněn a u 1000 Line stále platí staré známé pravidlo, že není nejdůležitější grafika a vizuál, ale rozhodující je hratelnost.
Tým designérů je poměrně pestrý a sešel se poměrně velký počet autorů. Projekt vznikal pod organizační taktovkou doomera jménem Liberation a pokud se koukám do soupisky na jednotlivá jména, tak prakticky žádné mi není blíže známé. Snad jen Paul Corfiatis nesmí chybět, ovšem ten je stálým inventářem komunitních projektů. Vývoj trval něco přes 3 měsíce, což je na megawad poměrně krátká doba.
Během tohoto krátkého vývojového cyklu 1000 Line Community Project nasbíral dokonce 34 úrovní. Nicméně ty poslední jsou bonusové, nejsou součástí kampaně a dostanete se k nim jedině cheatem IDCLEV. Celý megawad je dále rozčleněn na jednotlivé epizody. Jsou celkem čtyři, a každá z nich jinak tematicky zaměřena. Jednotlivé úrovně na sebe organicky navazují a tvoří na sebe pěkně navazující kampaň, podkreslenou příběhovým pozadím, jež však ničím nevyčnívá z tradičních doomovských příběhových kompozic.
Váš dům je zničen a vy se v depresi rozhlížíte kolem. Jen s pistolí v ruce zjišťujete, že mimozemské hordy zlikvidovaly vaše krásné město a obyvatele, kteří nestihli evakuaci, bez milosti zbavily života. Jako poslední přeživší svůj pohled zaměřujete na město, kde se něco děje. Probojujete se předměstím až do centra, kde leží portál, kterým pronikáte přímo do pekla. Stojí před vámi zástupy mutantů, avšak cítíte, že za masakry stojí lidský faktor. Poté, co prožijete peklo na vlastní kůži, vstoupíte do dalšího teleportu a v cílové základně se vám ukáže staré známé logo UAC. Je mimozemská invaze pečlivě připravena? Nebo za ní stojí pouhé lidské selhání?
Rozluštění najdete až poté, co se probojujete kompletní sadou úrovní. Design respektuje svůj původní vzor, tedy v intencích autorů originálního Doomu. Levely opravdu neoplývají detaily, prostředí je bez zbytečných příkras, avšak architektura je mnohdy propracovaná. Čekal bych malé mapy, ale při omezení počtu linek dokázali autoři vybudovat i větší komplexy. Zúčastnění designéři mají každý svůj rukopis, takže jsou dodané mapy pestré a neopakují se. Snad jen poslední tech based laděná epizoda s sebou přináší určitý vizuální stereotyp. Architektura respektuje příběhový podkres a lokace jsou v rámci možností vytvářeny docela realisticky.
Ale hlavní pozitivum vidím v jiné věci. Jak trefně podotkl Matthias, předchozí červencová Akeldama sice oplývala propracovanými mapami, ale jednotlivé levely splývaly a nebyly dobře zapamatovatelné. U 1000 Line Community Project je každá úroveň specifická, disponuje odlišným vizuálem a při psaní si takřka každý level vybavuji. To vše s grafickými zdroji z původního Doomu, občas s pomocí nových textur a grafických doplňků.
Levely nejsou významně komplikované, průzkum odsýpal docela rychle a bez zákysů, snad až na 29. mapu. Secrety se mi většinou dařilo nacházet, ale u některých map mé hledání nebylo na sto procent úspěšné. Zamrzela hlavně 31. mapa, kde se mi nepodařilo najít přístup do druhé tajné úrovně. Bonusové mapy jsou v zásadě do počtu a tyto levely pro mě nebyly ničím atraktivní. Celkově si v megawadu určitě každý najde tu svou oblíbenou mapu dle vlastního vkusu z bohaté nabídky levelů s odlišným stylem.
Ačkoliv jednotlivé mapy nejsou příliš velké, nepřátel je poměrně dost a hned od začátku se vám postaví tuhý odpor. V prvních dvou epizodách postupně narůstá obtížnost a ve finále vás čeká tuhý boj. Další epizody však jsou poněkud nevyrovnané, střídají se jednodušší a opravdu tuhé mapy, zde by možná na doladění obtížnosti chtělo trochu zapracovat. V globále je nicméně 1000 Line zvládnutelná na Ultra Violence v rámci kampaně, některé levely s pistol startem si ale nedokážu představit. Výjimkou je finální 30. mapa, zde tvůrce tlačí na pilu a bez cheatů se mi nepodařilo level dokončit.
1000 Line Community Project byl pro mě příjemně stráveným časem v rámci DW Megawad Clubu a kompaktnější mapy s relativně kratší herní dobou mě až na výjimky bavily. Jeho jednodušší provedení je plně funkční a vidíme, že i bez detailů se dá vytvořit velmi dobře hratelný megawad s bohatou akční náplní i solidním designem.
Instalace:
Projekt je kompatibilní se všemi běžnými porty. Instalační balíček si rozbalíte do adresáře s vaším oblíbeným portem a spustíte přetažením souborů 1klinecp.WAD a 1klinecp.DEH na spouštěcí soubor portu. Při potížích můžete konzultovat náš článek o spouštění WAD souborů.
Díky propozicím, tedy použít jenom maximálně 1000 “linek” v jedné mapě, očekávám herní zážitek věrný originálnímu Doomu II. Autoři jsou omezeni v piplání detailů, čímž se navyšuje počet linek, a tak neočekávám architektonické perly, ale funkční design a koncentraci na hratelnost. A hned první mapa tento zážitek splňuje. V podstatě tři místnosti, úvodní nádvoří, rozdělená místnost s vodními zásobníky a další exteriérová promenáda. A pak již výtahem k východu. Mapa je od začátku napěchovaná nepřáteli, včetně mancubusů, arachnotronů i revenantů a baron jako perlička na závěr. Navíc po cestě procházíte kolem uzavřených bariér, odkud lze čekat další výpady protivníků. Což se při cestě zpět samozřejmě splnilo. Akce je tedy permanentní, obtížnost nastavená vysoko, ale zatím férově. Uvidíme, co nám autoři připraví dále, začínám opět na UV. Jeden secret nalezen bez obtíží.
Map 02 – Flow (Dreadopp)
Líbí se mi, jak mapy na sebe navazují. Kde jste skončili v předchozí mapě, tak přesně v tomto místě začínáte i v té druhé, čemuž je přizpůsoben i vizuál. Nacházíte se v komplexu kolem přehradní nádrže, dominují exteriérové bitvy, obtížnost opět vysoká, ale zvládnutelná. Postaví se vám už revenanti i baroni, což obtěžovalo průchod na ochozu kolem nádrže, ale největší skrumáž se nacházela před exitem, v čele se zaklínačem. Vysoký počet nepřátel ale umožňuje využít taktiku jejich vzájemného napadání, takže jakmile se mutanti pustili do sebe, nebyl problém pár raketami zlikvidovat i protivného mága. Boji se dá ale snadno uniknout do exitu, pokud si chcete uchránit holou kůži. Východ mohl být trochu upozaděn, protože jsem do výklenku zaběhl ve snaze se ukrýt, ale mapa mi náhle skončila. Takže jsem musel nahrávat pozici, abych všechnu havěť vyhubil. Secrety nalezeny, i když batoh jen s pomocí cheatu. Design map je velice povedený, akce rychlá, zatím mě 1000 Lines velice baví.
Map 03 – Town Square (Liberation)
Náměstíčko zaplněné srocením vojáčků (a samozřejmě silnějších nepřátel) nám nabízí cesty do jednotlivých dveří, kde v kamenných zdech a pouličních zákoutích bojujeme s nepřáteli, čistíme prostory okolo náměstí a sbíráme klíče. Postupně se nám staví i tužší protivníci, ale akce je férová a na boj je vcelku dostatek prostoru, zejména na náměstí, kde si můžeme kdykoliv zaběhnout do výklenku, kde level začíná. I zaklínač s pomocí raket se dal zlikvidovat snadno. Opět rychlý a zábavný kousek, tentokrát bez secretu.
Map 04 – The Stormdrain (Bauul)
Level je plošně větší alespoň opticky, nevím, jak je na tom s linkami. Začínáte na venkovní ploše s nepřáteli kolem, musíme se dostat přes řeku, což vyžaduje průzkum a prošmejdění vnitřních chodeb za pomoci modrého klíče, abychom si stáhli bariéru a přeskočili na druhou stranu říčky. Zde nastane mela, v poněkud stísněných prostorech jste omezováni v pohybu jednak mutanty a pak stěnami z vegetace, na nichž se promenádují impové. Za pomoci výtahů si zpřístupníte klíč a odblokujete červené dveře, kudy se dostanete k východu. Akce je tuhá a v interiérech stísněná, s pistol startem se to moc nedá. Secrety nalezeny dva ze tří, modrá health sféra zůstala pro mě nedostupná. Opět mapa plná akce, vše rychle odsýpá.
Map 05 – Demolition zone (Garbage)
Městské lokace jsou v megawadu ztvárněny poměrně realisticky, stejně tak i tato demoliční zóna. Nechybí jeřáb, výšková převýšení, přeskoky, cestování výtahem, propletená struktura rozbouraných domů, spínače, mříže, chvilku trvá, než si uděláte přehled. Na závěr pěkně zpracovaná ruina výškové budovy, po jejímž torzu se promenádujete spolu s barony. Na pozadí samozřejmě četní protivníci, level je zábavný a hraje se opět velice dobře. Obtížnost je zvládnutelná, secrety nalezeny oba, ale ten malý zastrčený až s automapou.
Map 06 – On the block (SiMpLeToNiUm)
V šesté úrovni už tedy notně přituhlo, zřejmě jako finále komplexů předměstí, jež představují první epizodu. Dominují venkovní souboje na ulicích prostřídané s explorací interiérů budovy. Zatím všechno v klídku. Ale ta pravá mela nastane po stisku spínače bráněného červenou bariérou, kdy se ulice zaplní záplavou mutantů všeho druhu. Bryskním manévrováním na bohatém prostoru se tato nepřátelská skrumáž dříve nebo později podaří eliminovat. Ale závěr stojí za to, v rozsáhlém sále čelíte invazi nejen těch standardních potvor, ale i masterminda a kyberdémona. Ale naštěstí se všichni pustili navzájem do křížku a za pomoci rezerv munice a nesmrtelnosti, pro jejíž spínač se ovšem musíte vydat k pavoukovi, se vše podařilo vyčistit. Boji se dá nicméně uniknout do východu, aniž byste museli veškerý odpor zlikvidovat. Našel jsem všechny čtyři secrety, ovšem k health sféře se počítá i aktivace spínače, takže de fakto hodnotné secrety jsou jen tři.
Episode 2 – City/Hell
Map 07 – Ground beneath (Aquia Chrysatos)
Zdánlivě klidnější mapa, která ovšem své zoubky brzy ukáže. Ocitnete se v komůrce na plošině, zamřížovanými okny na vás útočí kakodémoni a jakmile sjedete dolů, musíte se vypořádat s impy. Poté postupně pronikáte na všechny čtyři strany, sbíráte klíče a likvidujete odpor osazenstva. Některé části jsou jednodušší, ovšem záplava prasat se dvěma zaklínači nebo kyberdémon v omezeném prostoru stojí za to. A to je jenom sedmý level… Nedokážu si vůbec představit hru s pistol startem. Secret jsem odhalil jenom jeden.
Map 08 – Gateway (NaZa)
Exteriérová mapa designem upomínající starý dobrý první Doom. Prošmejdíte i pár budov, ale akci dominuje průzkum exteriérů. Závěrečný masakr opět obtížný, naštěstí máte k dispozici nesmrtelnost, ale i tak musíte být rychlí, celkem tři zaklínači spolu s dalšími mutanty vám bez raketometu nebo plazmovky notně mohou pocuchat fazónu. Našel jsem tři secrety ze čtyř. Graficky je mapa poměrně strohá, patrně díky limitacím zadání, určitě by šlo doplnit mnohem více detailů.
Map 09 – Steep drain (Breezeep)
Ocitáte se v drenážním komplexu s výškovými převýšeními, v němž běháte po vodní hladině a bohužel jsem se ne úplně snadno orientoval. V centru mapy najdete oboustranné symetrické plošiny, pomocí nichž seskakujete k teleportům, kterými se dostáváte na vyvýšené lokace, kde postupně nacházíte potřebné klíče. Akce je klidnější, nepřátelé většinou nastupují v menších skupinkách, takže se raketometem daří odpor hladce pacifikovat i v případě těžších protivníků. Secret jsem nenašel, až s pomocí cheatu.
Map 10 – Type A (Nootrac4571)
Naprosto skvělá city mapa, ve které šmejdíte po polorozbořeném městě, jednak procházíte domy a uličky mezi nimi, velice zdařile zpracované, takže jsem si opravdu připadal jako ve skutečném městě. Vyjedete i do výšin na střechy a postupně si zpřístupníte otevřený prostor mezi domy, v němž se odehrává závěrečná finální bitva. Naštěstí solidně zvládnutelná. Docela dobře se hledaly i secrety, s jedinou výjimkou, kterou byla automapa, jež mi zůstala nedostupná. Zatím nejlepší level mapsetu.
Map 11 – Arch enemy (Bridgeburner)
Co víc čekat od poslední mapy druhé epizody než pořádný slaughterfest, což naznačuje plazmovka hned jako první zbraň, kterou najdete. Munice je dost, a tak se spolu s raketometem stává vaší nejčastěji používanou zbraní. Postupně porcujete bohaté masy mutantů, které si postupně zpřístupníte, naštěstí je při častém ukládání vše zvládnutelné. Nakonec si otevřete centrální arénu, v níž se odehrává vícefázový masakr, jenž mi dělal docela potíže díky protivné skladbě nepřátel včetně dvou kyberdémonů. Myslel jsem, že už bude klid, ale zaklínači před exitem dali také zabrat. Regulérně jsem našel jenom skrytou nesmrtelnost ve finální aréně, druhý zastrčený secret jenom s automapou. V diskusi zaznamenaný bug pod GZ Boomem jsem s GZ Doomem nepozoroval.
Episode 3 – Hell
Map 12 – Ambrosia (Major Arlene)
Peklo začíná 74 nepřáteli na úvod, začínáte jenom s pistolí, takže už první slabší nepřátelé vám mohou ublížit. Mapa je na tom docela na hraně s municí, musíte takticky šetřit. Poslední dva barony před východem jsem už nechal být. Z otevřeného prostranství proniknete do nitra budovy, kde se musíte dát na obě strany, kde postupně sesbíráte všechny klíče, potřebné k otevření brány k východu. Odpor je na to, že máte jenom brokovnice a kulomet, poměrně tuhý, včetně vícečetných baronů. V místnosti s červeným klíčem jsou naštěstí hell knightové a revenanti skryti za bariérou, přes kterou se dají pohodlně zničit. Posléze dalším baronům musíte čelit tváří v tvář. Secret nám autor nenabídl žádný.
Map 13 – Gotcha now! (Liberation)
Další poměrně tuhá mapa, v níž autor docela tlačí na pilu, ačkoliv se počet protivníků přehoupne jenom ke sto padesáti. Naštěstí hned na úvod seberete plazmovou pušku, takže nepřátele máte čím likvidovat. Převažují ti tužší, tuhle baron, tuhle kyberdémon, v těsném závěsu se zaklínačem… Navíc se v centrální části mapy objeví nosný motiv z takřka stejnojmenného levelu Doomu II – pódium s kyberdémonem a spider mastermindem, na němž se nachází potřebný klíč. Dá se to naštěstí zvládnout, i když nejspíš ne hned napoprvé. Pokud v mapě nezvolíte Rambo styl a nepřátele likvidujete opatrně, tak jsou boje jakž takž zvládnutelné. Secret je docela okatý a dá se najít poměrně snadno.
Map 14 – Fortress of catamarca (DJV)
Docela pěkně zpracovaný hradní komplex, mezi jehož jednotlivými částmi se přenášíme teleporty. Konečně máme k dispozici raketomet. Akce tentokrát daleko méně obtížnější, pohodově zvládnutelná, ale ne zcela triviální. Možná by chtělo lépe vybalancovat obtížnost záměnou pořadí levelů. Ten třináctý by možná v epizodě pasoval později. Secrety nalezeny všechny, resp. oba dva.
Map 15 – The nest (Pcorf)
Nemůžu si pomoci, ale tuto mapu jsem jako by už někde viděl a hrál. Možná se pletu, nicméně tento dojem mě provázel celou úrovní. Tentokrát se ocitneme v šedých kamenných zdech, s trochou lávy, v gotickém stylu. Mapa je spíše menší, akce solidně zvládnutelná. Potřebujete k exitu žlutý a modrý klíč. Červený nakonec použijete ke zpřístupnění východu do tajné úrovně. Secrety se hledaly pěkně a mám všechny, ani červený klíč nebylo problémem najít.
Map 16 – Virulent well (AD_79)
Opravdu virulentní a nepříjemná mapa. Neustále jste až po uši v kyselině, ochranný oblek nikde, nepřátelé všude kolem, takže už samotný pohyb po mapě vás zraňuje. Do jednoho ze secretů jsem vletěl víceméně náhodou, jako druhý tipuji vysoko ve výklenku se ukazující ochranný oblek, ke kterému jsem se nedopracoval. Poté, co naleznete první klíč, se konečně dostanete na skaliska nad kyselinu, abyste si od ní trochu odpočinuli, ale nebojte, záhy se do ní vrátíte. Během hry na vás vyskakují čertovsky namíchané skupiny nepřátel, takže i v akci vás mapa může notně zranit. Designově zajímavý kousek, který ovšem po stránce hratelnosti se jeví notně frustrující. Přidal bych o nějaký ten oblek navíc, abyste nebyli zraňováni už při samotné exploraci úrovně.
Map 17 – Boiling Blood (Worm)
Název opět koresponduje s vizuálem, po stisku tlačítka jste až po uši v krvi, která vás naštěstí nezraňuje, a také v záplavě nepřátel, nicméně i tak je obtížnost oproti předchozímu kousku v podstatě pohodová. Mapa pěkně pracuje s hladinami krve a lávy, kterými vyplňuje prve nepřístupné oblasti. Díky tomu ale můžete přijít o secret, takže před spuštěním druhé vlny zaplavování lávou je třeba najít tajnou skalní chodbu, jinak se do ní pak nedostanete. Pěkná a zábavná mapa, secrety nakonec nalezeny všechny.
Map 18 – Beyond Life (Aquila Chrysaetos)
Kratičká mapa, v níž medvědobijka a raketomet hrají první housle. Záplava impů, skalní bloky, v nichž můžete vyzobat první dva secrety, úroveň obtížnosti je nadále na nižším rychlostním stupni, takže pohoda. Dáte se na dvě strany, kde budete čelit již poněkud obtížnějším bojům, abyste se na závěr postavili kyberdémonovi. Konfrontace s ním je v klidu, jelikož se můžete ukrývat za skalkami. Zábavná úroveň, klidný relax s prstem na spoušti. Poslední třetí secret pro mě zůstal ovšem záhadou.
Mapa s lehce pomalejším tempem, v níž si hrajete s výsuvnými podlahami, což činí dojem více pater, a též poměrně často přeskakujete. Akce vcelku přiměřeně obtížná, běháte tam a zpět mezi dveřmi, posléze se dostanete do rozlehlé exteriérové části, kde se z výšky kocháte pohledy na rozlehlou venkovní oblast. Postupným průzkumem se vám zjevují překvapení v podobě protivníků, proti kterým musíte mnohdy použít i těžší kalibry své zbraňové výstroje. Pokud vystoupáte na úvodní prostranství exteriéru, je zde malé pódium, na kterém vás oblažují svým ohněm dosud skrytí zaklínači. Nevím, jestli je to záměr nebo defekt. Grafický design opět poměrně strohý, ale funkční. Secrety nalezeny oba bez potíží.
Map 20 – Last Journey Through Pain (Breezeep, AD_79, Simpletonium)
Čekal jsem masakr podobně jako na koncích prvních dvou epizod, ale naštěstí jsem se mýlil, mapa se hraje relativně v pohodě, samozřejmě s výpady nepřátel ze zálohy či po jejich teleportaci. Ale nic, co by se nedalo zvládnout. Level pracuje s atraktivním konceptem výškových převýšení, kdy si postupně sjednáte přístup do další části mapy za pomoci výsuvné plošiny. Vizuálně opět dominují krvavá jezera i láva. Pěkná a zábavná mapa. Bohužel jsem nepřišel na kloub secretu.
Episode 4 – Techbase
Map 21 – Intergalactic delivery (Walter confetti)
Čtvrtá epizoda vás vrhá do akce opět s pistolkou, mapa se zdála jednoduchá na rozehřátí, ale klame tělem a postaví se vám postupně zaklínač i četa baronů. Vizuálně pěkné koncepty rozsáhlých tech based lokací i s výhledem na hvězdné nebe. Design má feeling prvního Doomu a level se hraje velice pěkně. V secretu seberete plazmovku a regulérně vám designéři nabídnou raketomet, takže se proti protivníkům bojuje veseleji a akce rychle odsýpá.
Map 22 – Phase Center (Pegleg)
Tento tech based komplex není příliš prostorný, až tedy na závěrečné nádvoří. Mapa je docela tuhá. Mutantů není moc, ale díky relativně uzavřené struktuře bojujete hlavně v interiérech a skupinky nepřátel jsou osazeny tak, aby vám co nejvíce znepříjemnily život. Tím spíš, když máte relativně málo munice, rakety se povalují po jednotlivých kouscích a náplní do plazmovky je minimum, takže na konci jsem byl s těmito těžšími zbraněmi takřka na nule. Nejvíce munice bylo potřeba na nádvoří před východem, kde se objevují v několika vlnách masy mutantů. Navíc se různě teleportují, často přímo za vaše záda. Secret je hned v počátku a dodá vám plazmovku, pokud byste se náhodou pokoušeli hrát s pistol startem.
Map 23 – Restricted Sector (DMPhobos)
Poměrně propracovaný komplex základny s kyselinkou v typickém stylu Doom I. Akce je tentokrát přívětivější, dominují spíše ti slabší protivníci různě roztroušení po celé základně, občas zpestření těmi těžšími nepřátelskými kousky. Mapa pěkně odsýpá, má nelineární stavbu a hrála se mi fajn. Secret je relativně zbytný, našel jsem jej s cheatem pro automapu, ale nicméně health sféra poslouží dobře.
Map 24 – Nukage utilizer (Riderr3)
Zajímavá mapa s jednoduchým layoutem, úvodní prostranství, které po aktivaci spínačů prozradí vstup do podzemí. Zde postupně nacházíte další dvě větší místnosti se zásobami radioaktivního materiálu, musíte si sjednat přístup ke klíči pomocí výsuvné podlahy, v té druhé je pro změnu menší puzzle se spínači, chvíli mi trvalo, než jsem našel schované tlačítko na centrální nádrži. Akce spíše jednodušší, bez problémů, pochyběl mi jeden ze secretů, i když se mi podařilo najít automapu.
Map 25 – Deltas and ladders (Pooh)
Další jednodušší mapa se záplavou spínačů, hrála se mi velice dobře. Opět otevřené prostranství se stavbami, v němž si zpřístupníte teleport, následně postupnou aktivací spínačů si klestíte cestu základnou dále, což je provázeno již poněkud tužším odporem. Vrátíte se zpět, abyste se dostali druhým teleportem na doposud uzavřenou druhou stranu základny. Hrátky se spínači mě bavily, podařilo se mi najít oba secrety, z nichž ten druhý u červeného klíče vyžadoval ještě jednou prošmejdit základnu. Na to, že jde již o 25. mapu, tak akce byla vcelku snadná.
Map 26 – Hydrotech (Liberation)
Tyto tech based mapy mi docela splývají, nacházíme se opět v kompaktním komplexu laděného do kovových barev, pěkně propleteném. Obtížnost pozvolna graduje až do závěrečného masakru v sále před východem, kde se dokonce zjeví i kyberdémon. Mapa bez secretů, poměrně zábavná, avšak vizuálně se poslední epizoda začíná poněkud opakovat, což je ovšem dáno nosným tématem.
Map 27 – Moonstrikers outpost (Antares031)
Tato základna tentokrát hýří stříbřitou novotou, zářící kovové stěny a světlé cihly, zatím neposkvrněná od krve, což ovšem brzy napravíme. Hned na začátku skrumáž protivníků, po jejím zvládnutí je odpor dávkován spíše postupně, bez větších shromáždění mutantů. Základna je propletená, spínač spouštějící přístup k modrým dveřím je poněkud skrytý a lze jej přehlédnout. Dostanete se i na nádvoří s tužším odporem. Mapa je zábavná, design čistý a esteticky vybroušený.
Map 28 – Drown in slime (Chaingunner)
Mapa svým názvem evokuje problémy s kyselinou, avšak ta je zde v podstatě jako dekorativní doplněk a takřka vás nezraňuje. Level nabízí standardní průzkum tech based základny, ale podíváte se i do podzemních skal, takže architektura není zcela monotónní. Akce je přiměřená, žádné drama a akce rychle odsýpá. Secrety nalezeny všechny tři, nacházejí se za odlišně zbarvenými či tvarovanými stěnami, takže jejich nalezení nebylo obtížné.
Map 29 – Water Refining Facility (Stormcatcher)
Čistička odpadních vod přináší s sebou velice propracovanou stavbu úrovně, nepřátel je poměrně dost, ale pokud nehrajete s pistol startem, tak férová. Dominuje nicméně průzkum a aktivace řady spínačů, přičemž není zcela jasné, kudy se dát, přemýšlel jsem chvíli, jak se dostat ke žlutému klíči. A hlavně systém výsuvných můstků byl velmi komplikovaný, ale nakonec se dílo podařilo a dostal jsem se do cíle. Ale nepřišel jsem na žádný secret, což mě trochu zamrzelo.
Map 30 – Sinner’s Redemption (Alter)
Tak tohle byl masakr, pláč a skřípění zubů. Úvodní běh o život pod palbou arachnotronů a pak se objevuje exteriérová oblast s Icon of Sin. Areál se plní nepřáteli a vy musíte podstoupit čtyři obtížné zkoušky v monstry zaplněných oblastech, kam se dostanete pomocí teleportů. Až pak si můžete aktivovat výtah k Romerově mozku. Obtížnost je notně přestřelená a musel jsem zbaběle použít cheat. Bohužel jsem nenašel za celou epizodu BFG, a tak možná proto mé snahy o zdolání těchto obtížných pasáží byly neúspěšné.
Secrets maps
Map 31 – Among the stars (Aquila Chrysaetos)
Trochu experimentální a velice graficky strohá mapa, jež se odlišuje novými texturami skalních chodeb, na jejíž koncích se nacházejí arény, v nichž koukáme nejdříve na impy, ale posléze se nám postaví i těžší kalibry nepřátelské obrany. Vrcholem je závěrečný masakr před východem se dvěma kyberdémony. Cožpak o to, sebral jsem všechny klíče, našel jeden secret ve skalách, ale jak odblokovat bariéru vedoucí k tajnému východu do mapy 32, na to jsem nepřišel. Použitím no-clipu jsem se samozřejmě k tajnému exïtu dostal, s překvapením v podobě naštvaného kyberdémona, nicméně zůstala částečná pachuť mojí neschopnosti.
Map 32 – Rocket for my valentine (Kaito)
Tato mapa se mi příliš nelíbila. Nacházíte se v pekelné výhni, za pomoci teleportů postupně obkružujete centrální prostor, ve kterém ve výšinách odpočívá kyberdémon, který vás po probuzení zasype sprškami raket. Musel jsem ho zdálky postupně opižlat raketami, aby neprudil. I tak byl další odpor tuhý, nepřátel je dost a dokážou pocuchat hráčovu fazónu. Neustále se zjevují skupinky nepřátel, a tak je akce permanentní a skrumáže protivníků jsou notně tuhé. Nejhorší je závěr s dalšími dvěma kyberdémony, který mi dal notně zabrat s mnoha loadingy pozice.
Bonus maps
Map 33 – Untitled (Aquila Chrysaetos)
První bonusová mapa opět v šedavě zbarvených cihlových zdech. Máte pouze plazmovku, nepřátel je hodně a mapa je poměrně obtížná, zejména díky tomu, že disponujete hodně malým množstvím munice, jež vyšla opravdu tak tak. Baroni jsou schováni v malých místnůstkách, takže je likvidujete tváří v tvář. Po aktivaci mostu postoupíte do další části, kterou tvoří bludiště zaplněné těmi těžšími potvoráky. Dá se to zvládnout, ale opravdu musíte počítat každý náboj. Level mě příliš nebavil.
Map 34 – Bad treatment (Liberation)
Poslední bonusová mapa je kompaktním čistě zpracovaným tech based komplexem. Chodby jsou vyplněny protivníky, takže akce je na hlavním pořadu dne. Stavba ničím nevyčnívá, ale design je funkční a tvoří podklad pro zábavné zastřílení. Obtížnost adekvátní a oproti předchozí tajné mapě jsem si při hraní odpočinul.
Autor: Christopher Baracani, Greg Labrec (30. 7. 2020)
Máte rádi muzea? Chtěli byste si udělat výlet do Spojených států? V dnešním článku budete mít alespoň virtuálně tuto možnost. Podíváme se totiž do Frisca v horkém Texasu, kde sídlí National Videogame Museum. Prohlédnete si zajímavou expozici, pomůžete majitelům zbavit výstavní sály nevítaných démonických návštěvníků, a to vše naprosto bezpečně, z pohodlí domova, bez rizika nákazy všudypřítomným koronavirem.
National Videogame Museum sleduje historii videoher od samotných počátků, jež sahají někam do 50. let minulého století. Muzeum se snaží mapovat herní historii nejen prostřednictvím fyzických exponátů, ale také uchováváním informací o historii a tvorbě her. Cílem expozice je hlavně pobavit, a tak co nejvíce dochovaných exemplářů konzolí či automatů je uchováno ve funkčním stavu, aby si návštěvníci mohli užít historické tituly na vlastní kůži.
Autorem dnes recenzovaného WADu je Christopher Baracani, který je vlastníkem indie studia DevHour Games, ale je také několik let zaměstnán jako průvodce ve zmiňovaném videoherním muzeu. Jeden z majitelů jej oslovil, zdali by expozici nemohl zpracovat do podoby hratelného levelu na Doom enginu. Chris hrdě zvedl hozenou rukavici, nastartoval GZ Doom Builder a výsledkem je povedená mapa pro Doom II. Jako bonus ještě do projektu zahrnul další dvě úrovně navíc v podobě Atari WADu, jenž byl samostatně vydán v roce 2004 a věrně zpracovává sídlo společnosti Atari.
Výsledkem tvůrčího procesu je dokonalá rekonstrukce muzea. Jak se opravdová expozice shoduje s Chrisovým dílem, můžete posoudit v tomto videu. Vyplývá z něj, že autor vypiplal mapu k dokonalosti. Pokud si zvolíte obtížnost I´m Just A Tourist, můžete si výstavu projít bez rušivých nepřátelských elementů a vychutnat si krásy a množství detailů v úrovni.
Najdete tuny nové grafiky, spritů i modelů, jež realisticky vytvářejí výstavní sály plné exponátů. Všechno hýří veselými barvami kolorovaných objektů z herní historie, od Maria přes Doom až po hry na PlayStation. Všude počítače, konzole či arkádové automaty, plakáty, fotografie, a samozřejmě nesmí chybět konferenční sály, pokladny, zázemí a samozřejmě také záchodky. Můžete si nanečisto prošmejdit všechna zákoutí muzea, jež byste v bitevní vřavě třeba mohli minout.
Pokud nastavíte obtížnost vyšší, objeví se nevítaní démoničtí návštěvníci, okupující muzeum. Je jich docela dost, takže porůznu roztroušené zbraně se hodí. Naštěstí dominují slabší protivníci s občasným výskytem mancubuse, revenanta, arachnotrona, a zákeřně v komůrce s kamerou umístěného zaklínače. Většinou se ale potkáte s impy či zombie vojáčky v různém poměru. Bossové by se nejspíše do sálů ani nevešli… Akce plynule odsýpá, sály muzea jsou dosti těsné a nepřátel je dost, takže je třeba bystře manévrovat. Obtížnost je ovšem příjemná bez frustrace.
Mapa obsahuje docela dost secretů. Je jich celkem šest, včetně různých teleportů přenášejících vás na jiná místa výstavní haly. Nebo taky do tajné lokace v podobě Atari easter eggu. Jejich hledání je zábava a při průzkumu najdete dokonce několik východů. Jeden z nich, uzavřený dveřmi se žlutým klíčem, je tajný. Zbylé ukončí celou hru a nedostanete se do bonusových map.
National Museum WAD je poměrně krátký, nezabere moc času a příjemně se odreagujete. Akce vás přitáhne k monitoru a určitě se budete snažit, abyste přišli na kloub všem záhadám mapy. Navíc vizuál je překrásný a všude v muzeu si osvěžíte znalosti z herní historie. Najdete různé reference na známé hry nejen klasické, ale i ty modernější. Tak například uvidíte na zdi plakát se symbolem posledního díla Johna Romera jménem Sigil, za nímž se skrývá jeho hlava.
Pokud se vám podaří najít tajný východ, čeká vás překvapení v podobě dalších dvou map. Jedná se o Atari WAD, který nabízí věrnou prostorovou rekonstrukci sídla společnosti Atari v kalifornském Sunnyvale. Jeho autorem je Greg Labrec. Dlužno podotknout, že tyto mapy jsou vytvořené takřka jako přes šablonu a příliš zábavy nepřinášejí. Vaší jedinou náplní je totiž zkoumat neskutečnou spoustu místností, chodeb a kanceláří, což je repetitivní a nudné. Až závěr na venkovním prostranství přinesl trochu osvěžení, ale samostatně bych si tyto mapy nezahrál. Je vidět, že slouží opravdu jako historický doplněk.
National Videogame Museum WAD je velice povedený level vytvořený přímo od zdroje. Sice krátký, ale přinášející zábavnou hratelnost a také věrnou rekonstrukci expozice, kterou jen málokdo z vás má možnost navštívit. Všem doomerům jej určitě doporučuji vyzkoušet. Idea je originální a není divu, že si hry povšimla i mainstreamová média.
Instalace:
Hra byla testována pod GZ Doomem a ZDoomem, použijte verzi 1.1 z našeho downloadu nebo z ModDB. V balíčku jsou obsaženy kromě souboru NVMDoom.PK3 také informace o Atari WADu. Instalační balíček si rozbalíte do adresáře s vaším oblíbeným portem a spustíte přetažením výše zmíněného souboru na spouštěcí soubor portu. Při potížích můžete konzultovat náš článek o spouštění WAD souborů.
Pokud byste si chtěli zahrát některý z klasických Doomů, předpokládám, že absolutní většina našich čtenářů použije ke hře některý z portů. Já dávám přednost GZ Doomu, ale k dispozici je celá řada starších i novějších programů. Ono se není čemu divit. Hraní doposud prodávaných klasických verzí Doomu mělo do komfortu opravdu daleko. Doom je totiž kompatibilní s MS-DOS, případně s Windows 95, které moderním PC příliš nevoní, a tak si jej na PC nejlépe užijete právě s využitím portů.
Až nyní se původní Steam verze The Ultimate Doom a Doom II: Hell on Earth dočkaly vylepšení a obě hry si můžete zahrát přímo prostřednictvím Steamu bez toho, aniž abyste skřípali zuby nad technologickými nedostatky. A jak uvidíte později, při zakoupení obou her získáte v podstatě všechny klasické Doomy. V knihovně se vám tituly updatují automaticky, původní verze nemizí a při spuštění máte možnost volby, jestli chcete hrát původní neočesané verze nebo ty nové, vylepšené.
Nyní již nemusíte permanentně tlačit na tlačítko SHIFT díky možnosti aktivace automatického běhu. Nechybí komfortní nastavení ovládání, včetně gamepadu. Podobně jako v portech přibyla oznámení o nalezení tajné oblasti, na obrazovce se vám v mapě zobrazuje počet secretů, předmětů i nepřátel. Automapa jinak zůstává stejná jako v originálním Doomu. Další novinkou je split screen multiplayer, ať už v kooperaci nebo tělo na tělo v deathmatchi. Co potěší mnohé doomery, je možnost zadávání cheatů prostřednictvím klávesnice. Takže oproti modernizované BFG edici je patrný další pokrok.
