Leebigh´s Doom Blog

Matthias pro nás připravil další článek ze své spisovatelské dílničky. Tentokrát se zaměřil na svůj oblíbený Hexen a přináší nám recenzi modifikace Ressurection of Evil.

Autor: Christopher “Udderdude” Emirzian a spol.  (2005)

Autor recenze: Matthias (Enkeli33)

Když skončila éra vytáčeného internetového připojení a já vyměnil starou technologii za rychlé (na svou dobu rychlé) 24/7 připojení, pamatuju si, co jsem udělal jako první – skočil jsem na Doom World a náhodně si stáhl jeden megawad pro Hexena, abych viděl, jak rychle to frčí. A frčelo to rychle – 3.59 MB soubor byl stažený za pár minut (dnes by to byla ovšem tak vteřina).

Inu, byl to Ressurection of Chaos (dále ROC) a já se dal v klidu do hraní. Ale co to sakra? Útočí na mě impové? Pinky démoni? Mancubusové? Opravdu jsem sebral ze země zbraň, která patří do Heretica (Dragon Claw)?  Protože toto je přece megawad do Hexena!

A skutečně! ROC je sice wad pro Hexena, ale obsahuje i několik monster z Doom a Doom 2 a z Heretica + dvě zbraně z Heretica (zmíněné Dragon Claw + Firemace), přičemž tento podivný mišmaš překvapivě celkem funguje. Přesto si umím představit, že to nemusí nadchnout úplně každého.

Kosit Impy třeba mrazičem je super zážitek. Slabinou je snad jen to, že potvory z Doomu mají trochu horší barvy (je vidět, že si s paletou barev v Hexenovi úplně nerozumí) a autor je někdy nerozmístil úplně inteligentně (Cacodemona jsem párkrát potkal na místě, kde byl šprajcnutej a nemohl se hýbat). Potvory z Doomu navíc dávají překvapivě docela silnej damage.

Víceméně je však tato rozmanitost potvor skvělá věc, vezmeme-li v potaz zoufalý nedostatek monster v původním Hexenovi, kde se – aspoň podle mého názoru – velice brzy okoukají a dojde ke stereotypu. Ale dost o potvorách. ROC není jen o tom, že někdo vzal monstra z jiných her a násilně je tam narval.

ROC je obecně skvělý megawad. Přináší sedm nových map (od různých autorů + další člověk pak dělal things placement), přičemž ta první vypadá dost jako mapa 7 z Doom 2 (Dead Simple) a v ní je pět portálů do dalších. Nejdříve je nutné projít první čtyři a potom se otevře ten poslední + ještě jeden s bossem.

Každá ze čtyř map začíná úvodem Koraxe, který je vlastně parodii na hlášky z původního Hexena.

Například:

Are you strong enough to face your master = Are you strong enough to eat whole tractor.

You have played this game too long, I think I will remove you from the board = You have played this game too long, I think you must be very bored.

My servants can smell your blood, human = My servants can smell your pancakes, human.

Netřeba dodávat, že tenhle humor mě tak trochu inspiroval k vytvoření Fucking Hexen.

Každopádně ke každé mapě zvlášť:

Autorem té úvodní je Vermil a vypadá jako Dead Simple z Doom 2, jak už jsem zmínil.

Korax’s Back Port (autor SlayerR)

Jak napovídá název, opravdu se mapa odehrává v přístavu/docích a celé to má trochu takový Hereticovský feeling (asi jako první mapa z Heretica). Je tu ostatně také boj s bossy z Heretica (konkrétně Minotauři) a obecně je to docela povedená věc. Na konci je pak boss v podobě obřího Ettina. Bossové jsou mimochodem zřejmě největší slabinou celého Megawadu, protože se jedná de facto o běžné enemáky, kteří jsou jen zvětšeni (díky čemuž jsou rozpixelovaní a celkově nic moc). Po jeho smrti je mapa hotová.

Very Bad Rotten Area (autor Chris Lutz)

Navzdory názvu se jedná spíše o pohodovou mapu. Na konci je pak boss v podobě obřího Bishopa. Mimochodem, v mapě je zakomponován boj s Cyberdemonem.

Korax’s Swamp Hole (autor Chris Lutz + Alexis Aiello)

Bažina v Hexenovi nesmí prostě chybět, proto není překvapení, že boss jsou dva obří Stalkeři. Mimo jiné je tu souboj s Heresiarchem.

Tomb of Dead Scary Things (autor Philippe Lesire)

No, a nakonec to nejlepší – moje naprosto nejoblíbenější mapa, která mě mimochodem velice inspirovala při tvoření mapy 29 (Rotten) do Zones of Fear. Hudba na pozadí připomíná track z Doom 2 z mapy 28, celá mapa má velice temnou atmosféru a úkolem je tu najít 4 tlačítka, které přivolají most ke dveřím. Velice povedené, a dokonce je tu jedno zcela nové monstrum – modrý Chaos Serpent, který střílí blesky. Na konci je pak boj s obřím Afritem (ptákem ohnivákem).

Po dokončení všech čtyř map se otvírá mapa finálová – Clockwerx (autor Ruddy Palacios R.). Tam už se stačí probít armádou monster a vyřešit několik pointless puzzlů a přijde mapa Korax’s Big Birthday Party (autor Idries Hamadi). A v ní už jen finálový boj s metalovým soundtrackem na pozadí. Po zabití Koraxe se objeví ještě jedno malé překvapení.

Co dodat? ROC je poměrně krátký, ale rozhodně stojí za to. Hádám, že svou specifičností nesedne každému a jeho hratelnost je taková všelijaká, ale osobně ho mám rád a rád se k němu pravidelně vracím. Takže tak!

Odkazy:

Download

Resurrection of Chaos – ModDB

Resurrection of Chaos – idGames

Resurrection of Chaos – ZDoom Wiki

Resurrection of Chaos – Doom Wikia

Autor: Chezza (7. 5. 2016)

Operation UAC je dalším pokusem o vytvoření projektu ušitého čistě na míru modernizovanému rozhraní Brutal Doomu. Tentokrát nejde o plnohodnotný megawad jako třeba Starter Pack od Sgt. Marka IV nebo bohužel nedokončený Beyond Hell and Earth, ale pouze map pack obsahující devět úrovní. Operation UAC je prvotinou nadějného doomera jménem Chezza a na to, že jde o jeho prémierový počin na poli map designu, jedná se o velice solidní projekt. Podle informací na id Games má autor v plánu pokračovat v rozvoji děje první části, takže snad neusne na vavřínech a ve své zapálené tvůrčí činnosti bude pokračovat.

Příběhový podkres nese tradiční schéma. Tajná základna UAC, tentokrát nikoliv na Marsu, ale na Měsíci, vysílá nouzový signál a posléze se nadobro odmlčí z dosahu komunikačního spojení. Příčinou jsou tradičně nepodařené pokusy s portálem, kterým proniká do základny příval po krvi lačnících příšer. UAC vysílá výsadek se skupinou elitních mariňáků, aby na základně zjednal pořádek a teleport zapečetil. Bohužel výsadkové plavidlo je napadeno a přistává v dezolátním stavu poblíž základny. Část posádky je usmrcena a ti, co přežili, se mění v zombies. Dokonce polovina Měsíce mění svou barvu na krvavě rudou. Zbývá jediná naděje – Doom Guy, který se přes minimální šance na úspěch vrhá do víru akce.

Chezzovi se podařilo stvořit moderní konverzi respektující osvědčená pravidla Brutal Doomu. Design v moderním akčně laděném stylu, který nabízí pestré úrovně, příčemž každá z nich má své unikátní zaměření. Procházíme tak útroby havarovaného plavidla, prošmejdíme okolí základny, po infiltraci báze eliminujeme nepřátelskou invazi v prostorách laboratoří a industriálního komplexu. Hlubokými labyrinty kanalizace pronikneme do spleti jeskynních chodeb, abychom ve finále podstoupili souboj s bossem v samotném centru základny kolem portálu.

Design úrovní je striktně lineární, nehrozí bloudění ani ztráta orientace při průzkumu rozsáhlých systémů chodeb. Cesta k cíli je přímočará, a i když jsou samozřejmě nezbytné klíče, vždy jsou naservírovány zřetelně a prakticky jako na stříbrném podnose. Stavba levelů je plně podřízena hektické akci, máme většinou dostatek prostoru na úhybné a taktické manévry. Nepřátel sice není mnoho, počet mutantů se málokdy přehoupne přes stovku, ale díky vlastnostem Brutal Doomu se na nás vrhají s maximální dávkou zuřivosti. Boje jsou v některých oblastech díky tomu docela adrenalinové.

Výstavba levelů v Operation UAC není žádným převratným dílem, i když se najde řada architektonicky působivých prvků. Naštěstí jsou zahrnuty osvěžující moderní grafické prvky, takže i přes svou jednoduchost levely disponují kvalitním vizuálem. Ale nejzábavnější je bezesporu hratelnost a hlavně akce. V prvé řadě díky novým custom monstrům, které nabídnou nové nástrahy a útoky. Poletující “baby” arachnotroni, modifikovaný pain elemental vypouštějící místo ztracených duší oblaky toxického plynu, snad z Half-Lifu převzaté vodní monstrum, smrtící tykadla pálící mocné energetické výboje, zvracející červ z Freedoomu. Nebo také nástrahy vzniknuvší díky zázrakům moderní technologie, jako jsou silní mechové, jež lze považovat za minibosse, a také obranné střílny pojíždějící na kolejnicích po stropech.

Dalším silným prvkem přispívajícícím k pozitivnímu hernímu zážitku jsou skriptované sekvence, které výrazně oživují hratelnost. Některé mají význam jen pro efekt, například animace mutantů likvidujících nebohé mariňáky. Atmosféru navozují sekvence s hrátkami se světlem i ozvučením, dodávající napětí před následnou akcí, kdy se na vás obvykle vyvalí tlupa mutantů. Jindy zase zdánlivá dekorativní animace revenanta nemilosrdně cupujícího mrtvé tělo, končí nemilým překvapením – revenant po vás vrhne mrtvolu, která ubere podstatnou část vašeho zdraví, pokud se nezdaří úhybný manévr. K vidění jsou i monstra bojující se střílnami, které po nich spustily palbu po narušení jejich privátní zóny.

Kombinace pestrého prostředí a zábavné akce je tak velice osvěžující a konverze se hraje opravdu velmi dobře. Pořád se něco děje a Chezza přináší nové a nové nápady a události, takže se hráč nenudí. Originální je například stealth sekvence v poslední mapě. Zde musíme pěstí tiše likvidovat nepřátele mezi záplavou sudů v kyselině. Jediný výstřel vede k palbě mutantů a smrtící explozi, tudíž musíme postupovat opatrně a rozvážně. Samostatnou kapitolou jsou boss fighty. Jednak minibossové v podobě zmíněného mecha, ale hlavně klasičtí “šéfové”. Klon Minotaura z Heretica se dá udolat poměrně snadno, ale poslední duo obrněných monster, derivátů mancuba na pásech, dá notně zabrat, tím spíš, že se mi nedostávalo munice.

Pokud lze hovořit o vadách na kráse, tak asi nejvýznamnější je malý rozsah hry. Devět úrovní se dá zvládnout přibližně za dvě hodiny, ale na druhou stranu je Operation UAC našlapaná pestrým obsahem, takže nehrozí stereotyp, který by se mohl vyskytnout při větším počtu levelů s opakujícími se nápady. Poněkud zvláštní přístup zvolil autor k obtížnosti. Standardní Ultra Violence Brutal Doomu je poměrně snadná. Pokud ale zvolíte obtížnost I Am Super Bad, tak se vám dostane překvapení, jelikož se v prvním levelu otevře i venkovní prostor kolem zničeného kosmického plavidla, jenž je v nižších obtížnostech nedostupný. Takže zatněte zuby a poperte se s touto výzvou. V dalších mapách ale podobné skryté oblasti autor už nezařadil.

Operation UAC vřele doporučuji všem fanouškům Doomu, ale zejména těm, bažícím po jeho brutalizované verzi, pro kterou je projekt cíleně designován. Nabízí nám sice krátký, ale intenzivní akční zážitek. Doufejme, že autor splní svůj příslib další epizody. A hlavně, ať mu vydrží tvůrčí elán a zatím nevyčerpaná studnice nápadů.

Instalace:
Operation: UAC podporuje porty Zandronum a GZ Doom. Testoval jsem v prostředí GZ Doomu a žádné bugy či problémy s funkčností jsem nezaznamenal. Samozřejmostí je nutnost Brutal Doom WADu, konkrétně verze 0.20b. Downloady z ModDB a idGames se liší názvem, ale společnou mají kompatibilitu s GZ Doomem, jež byla v prvních verzích omezena. Konverzi spustíte společným přetažením souborů konverze a Brutal Doomu na spouštěcí soubor GZ Doomu. Pokud použijete náš download původem z idGames, tak jde o soubor UACPT1.WAD a Brutal Doom WAD nese jméno BRUTALV20B.PK3. Pokud použijete aktuální verzi GZ Doomu od verze 3.0.0, tak je třeba aktualizovaná kompatibilní verze Brutal Doomu. Downloady najdete na ModDB.

Odkazy:

Download

Operation UAC – Chapter 1 – ModDB

Operation UAC – Chapter 1 – DoomBox balíček

Operation UAC – Chapter 1 – idGames

Operation UAC – Chapter 1 – DoomWorld Forum

Dříve než se pustíte do čtení dnešní preview recenze zatím nedokončené totální konverze Hocus Pocus Doom, dovolím si přivítat na stránkách našeho blogu nového spolupracovníka. Určitě jej všichni znáte. Pokud uvedeme jména Zones of Fear, Fucking Hexen nebo CzechBox, jako tvůrce map je pod nimi podepsaný Matthias, v doomovské komunitě známý pod nickem Enkeli33. A jelikož se kromě designu úrovní pro Doom a Hexen rád ve volném čase věnuje i psaní, jsem rád, že svůj spisovatelský talent propůjčil i našim stránkám a mohu tak publikovat jeho první článek. Doufám, že spolupráce se bude dále úspěšně rozvíjet a že se Matthiasovými příspěvky budete setkávat i nadále.

Autor: Ravagefox
Autor článku: Matthias (Enkeli33)

Snad nebudu vypadat povrchně, když prohlásím, že mě Hocus Pocus Doom zaujal svými screenshoty, co jsem zahlédl někde na Doom World fóru. Od pohledu velice hezké, barevné, oldschoolové. Prostě něco, co si musím zahrát!

Hocus Pocus je ve skutečnosti jedna stará PC hra – plošinovka ve 2D z roku 1994, která se dá koupit na GOG.com a jeden kutil (a furrík) z doomovské komunity, který si nechává říkat Ravagefox (na Doom World jako „rf`“), se rozhodl vytvořit pořádný 3D remake a využít na to Zdoom engine. Takže z Hocus Pocus vytahal zvuky, hudbu, grafiku, nápady a dal se do díla.

No proč ne – když už máme Sonic Doom a Mario Doom a Blood na Zdoom engine, tak proč ne Hocus Pocus?

Celá záležitost začíná intrem, ve kterém nám tvůrci představují příběh. Žil byl jeden kouzelník jménem Hocus Pocus v zemi Lattice, a ten tvrdě studoval, aby byl nejlepším kouzelníkem ze všech. Tuto zemi jinak řídí jistá Rada kouzelníků. Jeden vážený kouzelník právě z této rady – Terexin – nevěřil, že to Hocus Pocus myslí se svým studiem vážně (především proto, že si rád do svých zápisníků čmáral). A tak připravil hlavnímu hrdinovi několik těžkých zkoušek a výzev, které musí splnit. Navíc si Hocus Pocus nemůže vzít za ženu svou milovanou Popopu, dokud nesloží zkoušku. A zbytek už je jasný.

Úkolem je tedy projít několik úrovní (konkrétně 32, protože je to koneckonců Zdoom – ale momentálně je hotovo jen 23 úrovní s tím, že úroveň 22 není dokončená, čili nedá se dohrát). Dvě úrovně vždycky na sebe navazují prostředím. Např. dvě mapy se odehrávají v lesíku, dvě v hradu, dvě v sopce, dvě v Egyptě atd.

V každé mapě je nutné se tedy probít hromadou nepřátel a sebrat určitý počet magických koulí (obvykle čtyři). Je čistě na hráči, v jakém pořadí koule posbírá. Některé mapy jsou značně lineární a koule na sebe hezky navazují, ale drtivá většina map je spíše svobodnějších a hráč si je může procházet po svém. Ovšem některé dveře jsou zamčené a je nutné najít klíč.

Protože je hlavní hrdina kouzelník, jedinou zbraní jsou ruce hlavního hrdiny, (které vypadají stejně jako ruce mága z Hexena, jen trochu více rozpixelované). A z nich střílí blesky. Kadence výstřelů se dá zvyšovat za pomocí sbírání blesků.
Nepřátelé však nestojí na pevné pozici a nečekají na hlavního hrdinu tak, jako v Doomu. Oni se zkrátka objevují tam, kam hrdina vstoupí. Vejde do místnosti a nepřátelé tam začnou lítat odevšad jako když se praží popcorn. A ono to nějakým způsobem dává smysl. Působí to stylem, že to tam prostě patří a má to tak být. Jenže místy je to také otravné…

Kromě toho, jak se Hocus Pocus hraje, bych se rád vrátil k tomu, jak vypadá. Screenshoty skutečně nelžou – celá záležitost vypadá velice hezky. Dokonce jsem se místy divil, že Zdoom engine umožňuje takové věci, jako jsou např. 3D modely. Hned po startu totiž spatříme velkou houbu, která je prostě 3D model, nikoliv sprite. Nevím, jestli je to polygonový objekt nebo voxel, ale zkrátka to tam je. Pastva pro oči! V zimních mapách se to zase hemží ledovými krystaly. Některé tyto 3D objekty nejenom že jsou, ale dokonce se nějak chovají – např. rotují.

Mapy jsou někdy neskutečně propracované, kreativní, nápadité – najdeme tu i vícepatrové budovy, různé mosty, poletující plošinky (mimochodem, zmínil jsem, že v Hocus Pocus je spoustu skákání?) atp. Ovšem platí, že není všechno zlato, co se třpytí. Později začne docházet ke stereotypu a jednotlivé mapy jsou na jedno brdo. Po odehrání dvou map ví hráč zhruba to samé jako po odehrání dvaceti. Nechápejte mě špatně, level design je skvělý a nápaditý, akorát je zkrátka poznat, že vše dělal jeden člověk, do map se promítl jeho specifický rukopis a díky tomu mají všechny velice podobný feeling. Možná by to chtělo do projektu zatáhnout i další level designéry a nechat styl jednotlivých map trochu zpestřit.

Autorovi totiž nepomáhají ani drastické změny prostředí – je fuk, jestli jsme na zasněžené tundře nebo v Egyptě, stále jsou ty mapy velice stejnorodé. Ravagefox velice rychle také vyčerpal všechny své nápady. Třeba na začátku je předmět, který dočasně zvyšuje rychlost útoku na maximum, takže po sebrání se objeví hromada monster a hráč si může trochu zablbnout – postřílí je jak kulometem. Ale kromě tohoto zpestření se nic dalšího nového neobjeví. A to je trochu škoda – chtělo by to nějaký další nápad. Prostě, něco… Něco, co udrží mou pozornost a vytáhne mě ze stereotypu.

Stejně tak nepřátelé jsou trochu zklamání. Je jich sice spousta druhů, ale všichni se chovají víceméně stejně – střílí firebally a koušou. Jediní dva zajímaví nepřátelé jsou dva bossové, ale jinak nuda. Kdo ví, možná že autor ještě přinese něco nového během posledních několika map, ale upřímně tomu moc nevěřím.

Tak jako tak si myslím, že Hocus Pocus stojí za vyzkoušení. Říci, že tvůrce je talentovaný, je poměrně slabé slovo (zvláště když si vezmu, že dělá daleko lepší mapy, než já). Ale něco mi říká, že to celé mohlo být ještě o level výše. A tak to vidím já. Tak jako tak, určitě si to od třetí epizody zahraji, až to autor dodělá.

Odkazy:

Download  – verze 27.1. 2017

Hocus Pocus Doom – ZDoom forum

Hocus Pocus Doom – DoomWorld forum

Autoři: Komunitní projekt (15. 3. 2017)

Jakkoliv má klasický Doom za sebou již 23 let,  stále zůstává v prodeji cestou elektronických distribučních kanálů. Jeho otcům z id Software, resp. nyní spíše jeho mateřské firmě Bethesda Sotfworks, se tak stále plní kasičky. Pro nás z toho vyplývá, že přinejmenším pro dobrý pocit a poctivou hru by bylo vhodné, vlastnit herní WADy pocházející z legálních zdrojů. Jistě, mnoho z hráčů přimhouří oko a používají pirátské verze, ale já raději preferuji originální software. Provozovat blog o Doomu a nemít v archivu jeho legální verzi, to by byl téměř smrtelný hřích.

Ačkoliv zdrojové kódy byly uvolněny k volnému použití a s enginem lze pracovat neomezeně, grafické i zvukové zdroje Doomu a jeho dalších pokračování již  zpřístupněny nejsou a je třeba respektovat autorská práva. Tudíž vytvořit pod svou značkou novou hru a zároveň přebírat původní grafiku, hudbu nebo nepřátele, to bohužel bez rizika právních sankcí nejde.

Ale naštěstí je tu Freedoom. Komunitní projekt, jenž nám přináší kompletní 3D akční hru na původním idTech 1 enginu, v duchu prvních dvou Doomů, ovšem zcela zdarma k volnému využití bez nutnosti vlastnit soubory z placených her. Phase 1 obsahuje plné 4 epizody nově vytvořeného Ultimate Doomu, Phase 2 zahrnuje celých 32 úrovní jako Doom II. Pro fanoušky multiplayeru je navíc k dispozici separátní balíček FreeDM s levely výhradně pro společná klání. Co může hráče navíc potěšit, je kompatibilita Freedoomu s různými modifikacemi.

Pro tvůrce a designéry je Freedoom významný jako zdroj grafiky, zvuků a monster, které mohou bez licenčních problémů využít k tvorbě modifikací a her. Bez Freedomu by tak nemohly vzniknout stand alone hry, spustitelné bez originálních kopií Doomů. Jako třeba Brutal Doom: Starter Pack nebo dosavadní první dvě epizody WolfenDoomu.

Jako zapálené hráče nás jistě zajímá, co Freedoom nabízí k zahrání. Již pár let zpět jsem zkoušel starší verzi, ovšem pro velký počet nedokončených a tím pádem nehratelných úrovní jsem Freedoom odložil k ledu. Ale nyní se zdá, že až na jeden level jsou obě přepracování prvního i druhého Doomu komplet hotova. Takže se můžeme projektu podívat na zoubek.

Nejvíce na očích je v prvé řadě vizuální provedení. Textury se nesou v intencích svého vzoru, je dobře patrný jejich nový původ, dokonce se mi zdály patrné tahy štětcem, navíc plně respektují duch originálu, a tak nijak nevyčnívají a připadáme si jako doma – tedy v Doomu. Ale modely nepřátel, ty zcela jistě nemusí každému hráči vyhovovat. Některé jsou vymodelovány v intencích původních protivníků, kupříkladu zombies mají sice úplně nový grafický kabátek, ovšem stále se chovají i vyhlížejí jako zombifikovaní vojáci.

Další potvůrky jsou ale takřka z jiného světa. Impové a kakodémoni jakoby vypadli z pradávných časů egyptské mytologie, místo revenantů – koster s raketomety – dostaneme černého baziliška. Pain elemental vyhlíží jako naditá síťovka z komunistických časů, naštěstí vrhané lebky vypadají přesně tak, jak mají. Mancubusové jsou pořád ti správní tlouštíci, i když poněkud rozplizlí, ale stará známá “prasátka” se proměnila ve vypasené červy. Zaklínač má vzhled brunátného kostlivce, arachnotroni s přimhouřením obou očí zachovali svůj pavoučí vzhled. Povedení jsou noví baroni v podobě obrněných ještěrovitých mechů. Daleko lepší než jejich předchozí modely ještě z verze 0.10, v níž takřka imitovali lední medvědy.

A co bossové? Cyberdémon místo osvaleného monstra připomíná robota na trojnožce a dosti nepovedený je nový spider mastermind na chatrných kovových nohách. Nevím proč, ale trochu mi připadal jako boss Sebastian “Doyle” Krist z Rise of the Triad, kde pojížděl na elektrickém křesle.

Záleží tedy čistě na vašem vkusu, jestli nové podoby nepřátel přijmete a budou vám po chuti. Jejich útoky zůstávají principiálně shodné. Zbraně rovněž získaly nové skiny, až na motorovku, která se z klasické řetězové pily proměnila spíše v přenosnou kotoučovou pilu. Jsou docela povedené, i když jejich modely jsou podle mého názoru méně propracované. Proti grafickým doplňkům, novým lékárničkám či designu spínačů taky nelze nic namítat.

Pokud skousnete nový vzhled protivníků. tak vás čeká solidní porce akční herní zábavy s povedeným level designem. Rozhodně lepší je první kampaň – Phase 1. Zde mi provedení levelů znatelně upomínalo Doom The Way id Did. Tedy nové mapy v intencích originálního Doomu. Design je zábavný a pestrý, mapy jsou propletené a mnohdy složité a plošně rozlehlé, avšak ne natolik, že by hrozilo extrémní bloudění.

Nejlepší je bezesporu čtvrtá epizoda. Zatímco ta od id Softu se zaryla do paměti hráčů svou brutální obtížností v prvních úrovních, Freedoom nabízí vyváženou hru, avšak se znatelně vyšší náloží nepřátel, jejichž počet se přehoupne mnohdy přes několik set. Až finální boss fight byl poněkud přestřelený, ve finále se proti mně postavilo 5 cyberdémonů a jeden pavoučí boss, což jsem musel vyřešit cheatem. Ale v globále se jednalo o velmi příjemný herní zážitek. Zamrzí pouze nehotová pátá úroveň 3. epizody.

Phase 2, tedy přepracovaný Doom II, nebyl tak dokonalý. Kampaň se přitom rozbíhá velice solidně,  levely jsou spíše kompaktnější a hra rychle odsýpá. Ale v poslední třetině se mi zdála poněkud přepálená obtížnost a navíc jsem nacházel poměrně málo munice, takže jsem se docela trápil. Navíc poslední levely byly komplikované díky různým teleportům, závěr druhé fáze tak ztratil na drivu a byl jsem rád, že jsem Phase 2 mohl úspěšně završit. I tajné levely, z nichž jeden byl plný cyberdémonů, mé nadšení příliš neuspokojily.

Co tedy říci na závěr? Freedoom je komunitní totální konverze,  která přináší pro nemajetné hráče náhradu obou prvních pokračování Doomu. Zatímco první část je skvělá, druhá kampaň zejména v závěru poněkud v hratelnosti pokulhává. Mnohým hráčům nemusí vyhovovat nová kolekce mutantů. Ale nevěšme hlavu, dnešní článek hodnotí verzi 0.11, a jelikož Freedoom není zdaleka dokončen a vývoj stále probíhá, další verze mohou vypadat zcela jinak.

Instalace:

Autoři doporučují pro spuštění GZ Doom nebo port Crispy Doom, který jsem však doposud nikdy nezkoušel. V minulosti autoři uváděli i PrBoom Plus, ale podle mého názoru vzhledem ke kompatibilitě s původními doomovskými WADy by měl Freedoom fungovat v jakémkoliv portu.

Hra je distribuována v podobě balíčku, jenž zahrnuje obě části pohromadě. Verze pro multiplayer je šířena v separátním downloadu. Při použití GZ Doomu se oba dostupné WADy chovají ve spouštěcím menu jako samostatné iWADy, takže nepotřebujete Doom, resp. Doom II WAD.

Hru zahájíte standardním způsobem, optimálně přetažením příslušného WADu na spouštěcí soubor portu pomocí diskového manažeru. Nebo spuštěním samotného GZ Doomu a volbou žádané epizody Freedoomu z menu, jež se vám nabídne. Při nejasnostech poradí náš článek o spouštění WAD souborů.

Odkazy:

Download

Freedoom – oficiální stránky

Freedoom – Doom Wiki

Freedoom – Wikipedia

Freedoom – GitHub

Freedoom – historie

Freedoom – videowalkthrough